O svatojanské pouti, lidová tradice na oslavu národního světce Jana Nepomuckého (vyprávění kolem roku 1900)
Přehoupl se april, ten bláznivý větroplach, jehož tvář se dnes dá do pláče a zítra se směje slunečnou září, měsíc divokých meteorologických kotrmelců, nad nimiž ani prorok Fiala nemůže býti moudrým a nadešel máj, měsíc Hálkův a Máchův, přinášející vonnou sprchu květů a milostnou touhu do lidských srdcí od šestnácti let nahoru . . . Máj je tu a s ním i jeden z nejkrásnějších českých svátků, svátek patrona českého, Jana Nepomuckého. Ať si říká, kdo chce, co chce, ať se za pravého, nefalšovaného patrona prohlašuje sv. Václav, přece čechoslované po staré tradici považují svatého Jana za svého národního světce a jeho svátek za svátek národní. V tento den putují do matičky Prahy na pověstnou svatojanskou pouť desetitisíce poutníků.
Vidím udivené zraky ... Že putují? Snad putovali, před dvaceti, třiceti léty! . . . Ano, bohužel, docela správná oprava. Putovali, a dnes se už jen trousí . . . Je to bolestná pravda! Svatojanská pouť chudne rok od roku návštěvou našich milých venkovanů i svým významem. Marně si lámeme hlavu, kdo anebo co je tím vinno. Jedni tvrdí, že to dělá ta všeobecná hospodářská mizerie, druzí, že setřelo se už ono nadšení, jaké druhdy po vlastech českých se ve dnech svatojanských jevívalo, třetí dokazují, že venkovanům Praha zevšedněla, neboť dnes při rozvětvení železniční sítě a při laciné jízdě mohou si do Prahy zaskočit milí venkovští hosté, kdy je jim libo, a nepotřebují čekat až na svatého Jana, kdy stěží dostanou drahý nocleh. Možná, že všechny tři strany, uvažující o poklesnutí návštěvy, mají pravdu. Ať je tomu jakkoliv, jisté je to, že svatojanská pouť již dávno není tím, čím bývala. Před čtvrt stoletím, a co dím, ještě před desíti léty dávali si národové českoslovanští o svátém Janě v Praze dostaveníčko. Přijeli sem bratři Moravané a fešné Moravanky ve svých pestrých, bohatě vyšívaných krojích, přijeli Slezané, Plzeňačky, Chodové, Hanáci, Slováci, a to ne jednotlivě, ale v celých karavanách se svými ženami a dětmi.
Pražské ulice rozkvetly malebností krojů a odevšad ozývalo se roztomilé nějaké nářečí. Praha byla rozvlněna přívalem hostů, kteří začali se už trousit dva, tři dni před svatojanským týdnem. Ale dnes? Už jen tak z vypravování starších a z pověstí pomalu bude vědět mladší generace, že byly vypravovány laciné vlaky »ze z Plzně", z Brna a Holomouce, jakož i ze všech končin naší vlasti svatojanské, které stavěly ve všech stanicích a na každé zastávce. Kolik vlaků, tolik tisíců svatojanských poutníků putovalo do Prahy. Pražská nádraží chrlila zástupy pantátů v brslenkách, v kamizolkách s kovovými knoflíky a nerozlučnou fajfčičkou, paňmaminky v třásňovitých načechraných sukních, se šátkem na holubičku, na ruce s košíkem s vejci a máslem pro pražské příbuzné.
A což teprve dorost, zejména ženský! Před portálem nádraží kupili se zvědavci a každé chvíle, když svižným krokem vyšla nějaká ta fešná, sešněrovaná Plzeňačka, krev a mléko, s vysoko vykasanými, zvonovitě se houpajícími sukénkami, ozvalo se v obecenstvu: „Saprlote, to je fešné děvče ..." Příliv dosahoval kolikráte výše stotisíce osob, a i nad to; dnes cifra tato klesla na několik tisíc ... A přece to bylo za dob, kdy nemohli nám bratři Moravané odpustiti, že „Čechové nejsú lidé, protože hotopili svátého Jana" ...
