O Štědrém dnu na našem venkově - ráno – vyprávění z časů, kdy se hezky žilo, když veselo bylo. (kolem roku 1880 a možná ještě dříve)
Tvůrce známé sbírky básnické K. J. Erben nazval Štědrý den svátkem tajemným. Myslím, že tomuto poetickému dnu takový název sluší plným právem. O Štědrém dnu slučuje se poezie roku církevního nejúžeji i nejladněji s tradicemi, z dob nejdávnějších. Náboženská opravdovost zde svorně kráčí s půvabnou naivností a jemností citu přerozmanitých obyčejů, v nichž se duchovní ráz našeho lidu jeví neméně stejně jako v písních a pohádkách. V tento den náš venkovan stýká se také nejtěsněji se vším, co z celé přírody nejblíže se ho týká a doufá, že se mu tajemné přírodní síly odvděčí a oznámí mu nejbližší budoucnost, po níž se opět a opět dotazuje.
Štědrý den je vlastně jako jiný den, kdy jakoby kouzlo prostíralo nad námi svou tajuplnou síť, nálada sváteční dostavuje se sama sebou. Děti vesnické, ať v chudinké chatrči, ať v bohatém statku selském, vstanou dnes jistě o hezkou chvíli dříve než jindy, touha a radost burcuje je z lože — a přece není pro ně uchystán nijaký »Ježíšek«, nečeká jich nijaký zvláštní dárek, jako děti městské. Ale nebylo by těžko uhodnout, kde jest z toho dne radost upřímnější.
Věštby a pověry Štědrého dne - ráno
Věštebný význam Štědrého dne nastupuje hned s přicházejícím ránem. Domácí všimnou si dobře, kdo přijde ráno první do domu: je-li to mužský, byť jenom chlapec, budou mít u krav býčky, je-li ženská, jalůvky. O dobytek starají se venkované v ten den vůbec pečlivě. Hned časně ráno před dojením dají každé krávě kousek kaše, větvičku routy a tři ječné klasy, a tak je spraví na celý rok. Koním, aby byli bujni, kouří hospodář z rána do chřípí, klada na uhlí síru a kůru březovou.
Domácí dcerka nebo hospodyně, jdouc ráno sypat drůbeži, míchá ode všeho obilí, které se na statku seje, po přehršlí, se slovy: »Míchám, mícháni samé vejce.« Směs ta dá se slepicím, aby hojně nesly. Jinde dávají z téže příčiny slepicím hrachu, jehož zrnka při tom mají mýti podobou vajec. Kolem poledne dostanou slepice a holubi podruhé zrní, ale to se jim nasype do obruče nebo do kruhu, utvořeného z řetězu, jejž sňali z vozu, aby slepice nezanášely a holubi nezaletovali. Kohout, husák a kačer dostanou česneku, aby se měli čiperně ke svým družkám, psa nad to vystrčí někudy po zpátku oknem na dvůr, aby byl ostražitý a nebál se ani čerta.
Hospodář záhy z rána pozoruje také počasí. Zrak jeho nejdříve padne na sad a v malé chvíli stojí již statný muž, jež se zimy nezalekne, uprostřed holého stromoví. Však bylo beztoho nutno přesvědčit se, zda vrátka nezamrzla, dnes se budou otvírati ještě kolikráte. Za sadem táhne se kus louky a dále jdou pole až k lesu. Odtud zavane pojednou silný vítr, zahraje si suchou metlicí a zasviští v prázdných korunách stromových. Náš hospodář při této neladné hudbě větrové pokyvuje si spokojeně hlavou, vyčítá z ní pro sebe, že bude obilí příštího roku dobře v ceně. Je-li poklidno a jsou-li větvičky stromové obaleny běloskvoucím jíním, předpovídá hospodář, že se budoucně urodí mnoho ovoce.
V domě mají ženské zatím ruce plny práce. Arci není to práce taková, jako v městě, kde tou dobou jeví se i na ulici zimničný ruch, jedni jdou nakoupit ještě v poslední chvíli nutných dárků a jiní vycházejí hledat nových a nových pamlsků na stůl vánoční. Venkovská hospodyně uvádí tou dobou do pořádku po domě vše, co dříve nemohlo býti poklizeno. Světnice byla ovšem již dříve pěkně vybílena, také podlahy jsou řádně vymyty, a zatím nasypáno na ně slámy nebo čistého písku, aby se do svátků nezašlapaly.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: kniha, Z časů dávných i našich, autor: Fr. Vladimír Vykoukal (1857 – 1933), 1893, text upravil Antonín ViK
vyobrazení: pohlednice1- autor neznámý, pohlednice2 - Josef Douba (1866, Divišov – 1928, Domažlice)
