Smolíček byl malý pacholíček a žil u jednoho jelena, který měl zlaté parohy. Ten chodil na pastvu, a vždycky, když odcházel, přikazoval Smolíčkovi, aby zavřel a nikoho nepouštěl i kdyby sebe sladším hlasem o to prosil, protože by to mohly býti Jeskyňky, lesní ženy a kdyby otevřel, že by ho odnesly. Smolíček jelena poslechl, a když za dveřmi sladké hlásky o otevření žádaly, ani dost málo neotevřel!
Když však podruhé žebronily za dveřmi ještě líbezněji: »Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme!« tu Smolíček přece neodolal i pootevřel maličko dvířka, co by jen dva prstíčky prolezly. Ale »Jeskyňky« jak měly prstíčky ve dveřích, hned tam také vstrčily celou ruku a huš byly v světničce, Smolíčka chytly a pryč s ním utíkaly. Tu se Smolíček pustil do volání: »Za doly, za hory, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka Jeskyňky nesou!« Jelen se pásl nedaleko a jak slyšel Smolíčkův hlas, přiběhl a Jeskyňkám ho vzal. Doma dostal prý Smolíček na pamětnou, aby po druhé nikomu neotvíral a on si také umínil, že neotevře, i kdyby Jeskyňky ještě líbezněji prosily.
Ale když přišly potřetí a třesouce se zimou: »Smolíčku, pacholíčku« plačky prosily, aby je jen trošku ohřát nechal, že ho již neodnesou a kdyby, že by se u nich lépe měl, a že by si s ním ustavičně hrály, dal se Smolíček přece jen přemluvit a otevřel. Ale Jeskyňky mžikem vhuply do světničky, chytly ho a pryč s ním utíkajíce hrozily mu, že ho zabijí. Smolíček volal zase o pomoc k jelenovi, leč tenkrát nadarmo. Jelen pásl se daleko, neslyšel ho a Jeskyňky odvléknuvše Smolíčka k sobě domů, hojně ho začaly krmit: na zabití, aby ztloustl a ony si na něm pochutnaly. Když ho za pár dní řízly do malíčku a zdál se jim být tlustý dost, vzaly ho, svlékly, po- ložily do korýtka a nesly do pece. Smolíček plakal a prosil za slitování, ale marně. Byl již ztracen, když tu na jeho zoufalý křik a pláč »Za doly, za hory, mé zlaté parohy, kde se pasou?« ozvou se rychlé skoky, jelen zlatoparohý přiběhne, Smolíčka, pacholíčka, nabere na parohy a pryč s ním domů. Tam dostal Smolíček, co proto, i plakal a slíbil, že již bude vždycky poslouchat a nikdy víc Jeskyňkám neotevře, a taky opravdu víckrát neotevřel.
zdroj: kniha Národní báchorky a pověsti, 1906
autor: Karel Ladislav Kukla (1863, Sedlčany – 1930, Praha),
vyobrazení: Rudolf Adámek (1882, Kutná Hora – 1953, Praha)
