Fidlovačka, cechovní slavnost pražských ševců, se velmi podobala Slamníku, konala se také hned druhý den po něm, ve středu po Velikonocích. Původ této slavnosti je spíše neznámý, ale existuje několik pověstí o jeho původu. Nejvíce tuto slavnost proslavila stejnojmenná divadelní hra od Josefa Kajetána Tyla, ve které je poukazováno na český ráz této slavnosti.
Legenda o založení poutě Fidlovačka:
Podle legendy stál u založení poutě sám císař Josef II. Osvícený panovník se prý v mládí vyučil ševcem a na počest tohoto pro korunovanou hlavu nezvyklého činu mu pražští řemeslníci vyrobili a věnovali dokonalý pár bot. Každý z mistrů a tovaryšů na nich udělal kousek vlastní rukou. Císaře dar potěšil a na oplátku poslal ševcům stříbrný stromeček, na jehož větvičkách visely drobné stříbrné ševcovské nástroje. Pražští ševci měli císařův dar ve velké úctě a stavěli si ho na stůl vždy při cechovních zasedáních.
V té době, někdy ke konci 18. století, se ještě pracovalo v sobotu až do večera a někdy i v neděli „po kostele“ až do oběda. Zato ševci drželi tzv. „modré pondělí“. Jednou se mistři usnesli, že modré pondělí zruší a rozhořčení tovaryši zanechali práce, odnesli z cechovní jizby stromek od císaře a projedli a propili ho v nuselské hospodě poblíž mlýna. Zbyla jim z něj jen malá stříbrná fidlovačka na jedné větvičce. Ve skutečnosti je fidlovačka ševcovský dřevěný nástroj na hlazení kůže a jeho název pochází z německého „fiedel“. Tovaryši se s mistry nakonec dohodli, modré pondělky zůstaly zachovány a na počest smíru uspořádali slavnost. Podle zbylého nástroje ji nazvali Fidlovačka. Poté se rozhodli ševcovskou veselici pořádat každoročně ve výroční den onoho usmíření. Brzy se z ní stala nejživější a nejlidovější pražská pouť. Konala se pravidelně vždy první středu po Velikonocích na rozlehlé louce za nuselským pivovarem mezi tehdejšími Dolními a Horními Nuslemi. Je to okolí dnešní Křesomyslovy ulice.
Ve starých archiváliích se uvádí, že po Nuselských schodech se na Fidlovačku vždy hrnuly davy lidí, aby si aspoň na chvíli odpočinuli. Prohlíželi si stánky prodavačů balonků a tureckého medu, fíků a datlí, perníkářů, dokonce i zvěřince s „exotickými“ zvířaty. Poslouchali harmonikáře, flašinetáře a zpěváky kramářských písní. Vystupovali tu pouliční akrobati a žongléři, provazochodci, cirkusový umělci. Pestrý obraz téhle kdysi proslulé poutě zachytili ve svých dílech přední pražští malíři Quido Mánes, Beneš Knüpfer, a především český malíř a grafik Jan Bedřich Minařík.
zdroj: archiv Antonín ViK encyklopedie Prahy 2
vyobrazení: ilustrace z knihy - Praha ve dne v noci , Pavel Korber
