Kolem roku 1876 byla každá pražská pouť provázena svými typickými úkazy a svéráznými „hlučícími“ výrobky, se kterými jste se jindy v roce nesetkali. S největším nadšením se jich chápala pražská omladina do čtrnácti let, ale i odrostlejší páni Pepíci. Ti pak v ulicích „oblažovali“ sluch kolemjdoucích hotovým koncertem hvízdání, troubení, škroukání, řehtání a chřestění, až nevinní posluchači málem přicházeli o ušní bubínky.
Dodnes vidím ty zuřivé pohledy starších pánů, když jim takový nadějný uličník přímo za zády roztočil velikonoční řehtačku. Přišlo to tak nečekaně, že se ubohý pán leknutím málem zapotácel. Ruka se španělkou (vycházkovou holí) se sice bezděky rozpřáhla po útočníkovi, ale kdepak! Zlomyslný nekňuba i se svou řehtačkou už byl dávno v prachu.
Zatímco Matějská pouť nenabízela nic až tak neobvyklého, s příchodem té Josefské se celou Prahou rozlehlo hvízdání „slavíků“ – a račte dobře rozumět, nemám na mysli ptactvo, ale ony pověstné hračky. Prodávali je hlavně na Josefském náměstí, odkud se jejich zvuk rozletěl do všech koutů města. Někdy na počátku sedmdesátých let 19. století je zde nabízela jedna rázovitá ‚babice‘, která po dlouhá léta patřila k neodmyslitelným postavám pouti. Své místo měla hned u kapucínského kláštera, v sousedství s majitelem přenosné herny zvané „čamburína“.
Ten od rána do večera roztáčel svou šestihrannou kostku na nožce a neúnavně vyvolával do davu: „Za krejcar pět, za dva deset, ať to běží i s tou čamburinou!‘“ Na stolku před sebou měl voskované plátno o šesti čtverečkách, v každém čtverečku číslici, od jedničky do šestky. Na ta čísla se sázelo po krejcaru. Komu padla obsazená číslice, dostal za svůj novák pět — „pracoval“ tedy s výtěžkem celých čtyř krejcarů. Proto tedy byla čamburina pokládána a zákonem stíhána jako hra hazardní. A proto taky vedle čamburináře stála jeho žena, rozhlížející se bystře po okolí, a když se na obzoru kmitl žíněný ohon na černém klobouku (chocholy kohoutí byly zavedeny později), vykřikla varovně: „Franto, polda!“ Totiž policajt. A milý hráč rázem stopil čamburinu do kapsy, strhl se stolku plátno s číslicemi, vrazil ji pod kabát — a začal taky pískat „slavíka“, jako jeho sousedka. U něho byl tento slavík pouhou záminkou, předstíraným předmětem obchodu, jímž kryl svou čamburinu, u vedlejší babice však byly slavíky jediným artiklem.
Měla jich plný stolek, těch slavíků z březové kůry, s tenkou blanou napříč, a mistrně svůj nástroj ovládala. Pořád jej měla v nadmuté hubě a hvízdala, že bylo „milo“ poslouchat. Ale mládež, která ji obklopovala a slavičímu tlukotu babice naslouchala, měla ještě pevné a neztýrané nervy. A když takový milovník tohoto zpěvného nástroje dosyta se naposlouchal — a trvávalo mnohdy celou hodinu, než se rozhodl — položil dva nováky na stolek: ,,Daj’ mi toho slavíka!“ Dala mu, se stolu, ale chlapeček nechtěl kupovat zajíce v pytli. „Ne, toho z huby mi daj’, ten pěkně píská!“ „Tumáš toho!“ A babice vylovila uslintaného slavika, podala jej kupci — a už jej měl v hubě odběratel. Tehda ještě svět nebyl ustrašen všelijakými bacily, zdravotní referát nepracoval tak svědomitě. Hygiena spala. A milý kluk roznášel slavičí tlukot po Praze, když jen trochu jazyk nacvičil.
O pár let později pronikla do Prahy novinka, zdravotně zcela nezávadná, nehřmotná, ne tak protivná jako byly všeliké drnkačky, ale jaksi poťouchlá a škádlivá. Vypadalo to jako malounký, drobounký člunek, do jehož drážky čili falce bylo zasazeno kousek ocelového plíšku. Drželo se to ukazováčkem a palcem, a když se ten plíšek palcem smáčkl a hned zase pustil, vydalo to křapavý, chřestivý nebo řehtavý dvojzvuk, podle čistoty nebo tloušťky toho ocelového péra. Zdaleka se to poslouchalo jako žabí skřehot. Této titěrky se chytili nejen drobní občánkové, ale i dospělí pánové, ba i paničky a dívky, právě proto, že to byla věc tak škádlivá a neviditelná. Pánové to nosili v kapsách kabátu, paničky třeba ve štuclu, pozdravili vás, oslovili, a najednou — aniž jste věděli odkud — ozvalo se z kapsy, ze štuclu, za zády: Kry-kry! Ano, bylo to „Kri-kri“, a přišlo k nám z Paříže. Proto taky bylo tuším nejprve u pražského „města Paříže“ na prodej, a prodali jich tam na tisíce. Z Prahy se kri-kri rozšířilo i na venkov a zakrátko ho byly plné Čechy. Neruda o tomto šlakovitém potutelném aparátku napsal tehda rozmarný fejeton. V Praze žilo „Kri-kri“ asi rok či dva, a když se náruživým klapáním všechna polámala, zaniklo zase. A prý nezaniklo dobrovolně nebo sešlostí věku. Bylo prý dokonce policií zakázáno. Co všechno tehdejší policií bylo zakazováno! Jaké starosti to měla. Naproti tomu byly všeliké zlořády, kterých si naprosto nevšímala…
zdroj: kniha – Před padesáti lety, Ignát Herrmann
