Byl-li ve vsi pohřeb, scházívalo se mnoho lidí, přátel a sousedů, aby nebožtíkovi prokázali poslední poctu tím, že jej doprovodí na jeho poslední cestě ke hrobu. Čím váženější byl nebožtík, tím slavnější míval pohřeb. Až do konce devatenáctého století byly při pohřbech rakve ze všech, i vzdálenějších obcí, lidmi na ramenou ke hrobu donášeny pomocí már, na které byla rakev s nebožtíkem položena. Rakev byla potažena černým příkrovem se žlutým velkým křížem a na hoře byl připevněn křížek a soška Panny Marie. Takto uložená a zakrytá rakev působila na márách velmi smutným až děsuplným dojmem.
Byl-li hřbitov v místě, pokládala se rakev na máry, v opačném případě na vůz taženými koňmi, obyčejně černé barvy. Vézt vůz s rakví kravami nebo voly by se považovalo za nečestné. Při pohřbu hrála nebo hraje hudba, jinde u rakve v domě i cestou na hřbitov předříkával a řídil modlení zpěvák. Za tuto službu se mu platilo. Než vůz s rakví vyjel ze dvora, zahrála hudba dojemný smuteční kus nebo oblíbenou nebožtíkovu píseň. Nebyla-li fara v místě, pomodlil se ještě někdo z příbuzenstva nad rakví a vyzval přítomné: „Jestliže vám nebožtík (jméno) za živa ublížil, prosím vás, abyste mu odpustili, a prosím vás pro Boha a jeho svaté ponejprv, podruhé a potřetí.“ Odpovídali pak zpěváci: „Opusť mu, Pane!“
Smuteční průvod se vydal na hřbitov. Sousedé většinou doprovázeli nebožtíka jen za vesnici, někdy až k božím mukám, kde čekával kněz, nebyla-li fara v místě. Ale mnozí ze sousedů doprovázeli zemřelého až na hřbitov, byť třeba dosti vzdálený a někdy i v jiné obci ležící. Někdy cestou na hřbitov byla rakev zanesena do kostela. Na márách se postavila do jeho středu a hned také byla sloužena mše za spásu zesnulého. Mezi lidem na venkově se vypravovalo, že nejednou o pohřbu se zjevila duše mrtvého a položila prý svou ruku na modlitební knihu toho nebo onoho a zanechala na ní známky jakoby vpálených prstů. V některých vesnicích o zádušní mši chodívali přítomní při obětování „ofěru“ (peněžní milodary) kolem oltáře s rozžatou svící v ruce. Někde, když se smuteční průvod ubíral na hřbitov, stavěl se na cestě u každého kříže a pomodlil se Otčenáš a Zdrávas.
Za dřívějších dob nebývalo zvykem při každém pohřbu dávat věnce na rakev, nýbrž věnce a kvítí bylo dáváno jenom na rakve zemřelých svobodných. Pro ty také byly zvláštní červené máry, nikoli černé. Kolem rakve mládence šly panny, a zesnulou dívku doprovázeli mládenci. Před rakví šla černě oděná družička, která nesla na talíři rozmarýnový nebo myrtový věneček ozdobený stuhami, jejichž konce nesly bíle oděné družičky. Někde zase bylo zvykem, že družička nesla na polštářku zlomenou svíci. V létě o květiny nebyla nouze, a v zimě se dávaly věnce uvité ze stále zeleného barvínku. Smutečním hostům se dávaly do rukou svíce. Po cestě na hřbitov se lidé modlili růženec.
Na hřbitově se průvod zastavil u otevřeného hrobu. Kněz ještě znovu rakev vykropil a nad zesnulým vykonal pohřební obřad, po jehož ukončení za dojemného zpěvu nebo hudby byla rakev spuštěna do hrobu. Kněz jako první vhodil do hrobu na rakev tři lopatky hlíny a po něm následovali příbuzní a ostatní. Když byla rakev spuštěna do hrobu, promluvil někdo z příbuzných k přítomným účastníkům pohřbu a prosil: „Jestli někomu ublížil, pro Boha prosím vás ponejprv, podruhé, potřetí, odpusťte mu to!“ Obyčejně to byl nejstarší syn, jenž poděkoval přítomným: „Kdo našeho milého tatíčka k hrobu doprovodil, všechny vás pozdrav Pán Bůh.“ Od tohoto okamžiku byl pak považován za právoplatného nástupce zemřelého hospodáře a hlavou rodiny. Tím, že každý z přítomných hází tři hrsti hlíny na rakev zesnulého, dokazuje mu tím svou lásku a přeje mu tak mlčky, aby nebožtíka země netížila. Postojí ještě chvíli u čerstvého rovu a modlí se za zesnulého nebo ho v myšlenkách vzpomínají.
Dají-li se mrtvému sebou do hrobu boty nebo střevíce, musí prý tak dlouho po smrti obcházet a strašit, až tu obuv roztrhá. Při pohřbu se má každý varovat, aby stín některého příbuzného nepadal do hrobu a nebyl přihozen hlínou. Ten, jehož stín by byl v hrobě, zemřel by do roka. Když se při pohřbu blýská a hřmí, říkají, že se duši zemřelého otvírá nebeská brána.
Na Skutečsku se před pohřbem zpívalo v domě zemřelého. Sešli se sousedé, přišel učitel a pro ně byly přichystány dvě láhve kořalky, chléb a máslo. Po každé dlouhé písni dávalo se připíjet všem a podával se chléb. Kantor pak vykonal modlitbu a řeč. Rovněž v den pohřbu se podával smutečním hostům nějaký truňk, dokud se nedostavil kněz. Když přišel, připil si vína a snědl nějaký ten rohlíček a pak si dal přinést úmrtní list. Potom vyzval přítomné, aby ti, kdož si ještě chtějí zavdat, aby tak učinili, než zahájí smuteční obřady.
Na Přibyslavsku bývala v každé vsi tzv. „modlící bába“, která byla za své pohřební služby odměňována různými dary, jako moukou, hrachem, máslem, ovocem a jiným. V Přibyslavi při některých venkovských pohřbech se zachovává prastarý zvyk, že těsně za rakví s nebožtíkem kráčí starší žena s velkou dřevěnou lucernou, v níž plápolala svíce, a modlí se. Svítí prý tak na cestu nebožtíkovi a modlí se za spásu jeho duše. Po pohřbu, byl-li hřbitov přes pole, šli příbuzní a přátelé a známí hned do hospody nebo odcházeli do domu zemřelého, aby se dali počastovat na útraty rodiny zesnulého. Podávala se káva, buchty, pivo, rosolka, maso a chléb. Čím byl pohřeb slavnostnější, tím nákladnější byla pohřební hostina. Po pohřbu svobodného mládence se družičky s mládenci dávali v hospodě nebo v domě zesnulého do tance.
zdroj: kniha Český lid, Karel Pejml (Narozen 26.1.1892 v Příbrami, zemřel 2. 3. 1965 v Praze. PhMr., JUDr., PhDr., RNDr., kulturní historik. Práce v oborech etnografie, přírodovědy, alchymie, lékárnictví, autor životopisu Jana Evangelisty Purkyně, editor herbáře Adama Zalužanského.)
obraz: autor Jakub Schikaneder (1855, Praha - 1924, Praha), Sníh a Poslední cesta
