Byl-li ve vsi pohřeb, scházívalo se mnoho lidí, přátel a sousedů, aby nebožtíkovi prokázali poslední poctu tím, že jej doprovodí na jeho poslední cestě ke hrobu. Čím váženější byl nebožtík, tím slavnější míval pohřeb. Až do konce devatenáctého století byly při pohřbech rakve ze všech, i vzdálenějších obcí, lidmi na ramenou ke hrobu donášeny pomocí már, na které byla rakev s nebožtíkem položena. Rakev byla potažena černým příkrovem se žlutým velkým křížem a na hoře byl připevněn křížek a soška Panny Marie. Takto uložená a zakrytá rakev působila na márách velmi smutným až děsuplným dojmem.
Byl-li hřbitov v místě, pokládala se rakev na máry, v opačném případě na vůz taženými koňmi, obyčejně černé barvy. Vézt vůz s rakví kravami nebo voly by se považovalo za nečestné. Při pohřbu hrála nebo hraje hudba, jinde u rakve v domě i cestou na hřbitov předříkával a řídil modlení zpěvák. Za tuto službu se mu platilo. Než vůz s rakví vyjel ze dvora, zahrála hudba dojemný smuteční kus nebo oblíbenou nebožtíkovu píseň. Nebyla-li fara v místě, pomodlil se ještě někdo z příbuzenstva nad rakví a vyzval přítomné: „Jestliže vám nebožtík (jméno) za živa ublížil, prosím vás, abyste mu odpustili, a prosím vás pro Boha a jeho svaté ponejprv, podruhé a potřetí.“ Odpovídali pak zpěváci: „Opusť mu, Pane!“
