Toníček a Ladislávek byli sami doma. Maminka odešla do města a pravila, že se vrátí až na večer. Než odešla, přikázala staršímu Toníčkovi, aby dal dobrý pozor na Anninku. Anninka byla jejich sestřička a neuměla doposud běhat.
Dokud byl venku jasný den, děti si hrály všelijak. Ale hůře bylo, když se stmívalo. Ladislávek se tmy tuze bál a prosil Toníčka, aby rozsvítil svítilnu. Ale Toníček si dobře pamatoval, že mu maminka pravila, aby za její nepřítomnosti nikdy nerozsvěcoval.
Aby upokojil Ladislávka, vzal Toníček Anninku za ruku, posadil se k oknu a chtěl vypravovat pohádku. Ale Ladislávek se dal do křiku. Ať si povídá Toníček pohádku Annince, on nebude poslouchat. Ladislávek chce světlo, aby si mohl ukazovat v obrázkové knize. Tvrdohlavý klučina dupal zlostně nožkama a křičel, až malou Anninku celou polekal.
„Však ona si pro tebe přijde Meluzína,“ pohrozil mu Toníček. To Ladislávka zarazilo.
„Meluzína, co to je Meluzína?“ tázal se.
„Hm, to je veliká bledá paní. Má dlouhé černé vlasy a celá je černě oblečená.“
„A jejej, Toníčku, kdes ji viděl?“
„Já jí neviděl, ale slyšel jsem ji, jak v komíně pláče a naříká.“
„A proč pláče ta Meluzína?“ divil se Ladislav. „No, protože její děti chtějí jíst, a ona pro ně
nic nemá. Tak pláče a prosí o trochu krupice na kašičku,“ vypravoval Toníček.
Ladislávek podepřel si rukou hlavičku a pravil, že by velmi rád Meluzínu slyšel. Toníček mu odpověděl, aby jen tiše seděl a naslouchal, že ji brzy uslyší.
A skutečně to chvílemi v komíně zakvílelo. Ladislávkovi se zdálo, že slyší, jak Meluzína volá: „Dejte mi krupičku dětem na kašičku!“ Pojednou cosi zaškrábalo na dveře. Oba hoši se ulekli a zatajili dech.
Za chvilku opět za dveřmi něco kňučelo. „To je Meluzína,“ šeptaly si děti. Anninka zatím usnula, a Toníček by ji byl rád položil na postýlku, ale bál se hnout z místa. Konečně si dodal odvahy a vstal. Položil Anninku na postýlku a vrátil se opět k Ladislávkovi.
Když zase chvilku seděli a kňučení za dveřmi neustávalo, povídá Ladislávek: „Toníčku, prosím tě, dej jí trochu krupice.“ „Já nechci, bojím se jí,“ odvětil Toníček. Ladislávek se také bál, ale Meluzíny mu bylo přeci jen líto. Na stolku ležel kornout krupice pro Anninku na kašičku. Ladislávek stěží jej ve tmě nahmatal. A když jej konečně nalezl, šel potichu ke dveřím, rychle otevřel a bojácně zašeptal: „Neplač už, Meluzíno, tu máš krupičku. “ Honem chtěl zavřít dveře, ale cosi černého vběhlo do světnice. Ladislávek vykřiknul strachy.
V tom Toníček zvolal: „Neboj se, Ladislávku, vždyť to je náš Čert.“ Ladislávka opustil ihned všechen strach, a když cítil, jak se Čert k němu lísá, chytil ho za přední nohy a začal ve tmě veselý tanec. Pes radostí vysoko vyskakoval a štěkal, takže Anninku probudil a když pak za chvíli přišla maminka, Toníček vypravoval jí o té čtyřnohé Meluzíně a všichni se smáli.
napsala Božena Libická, časopis Malé noviny pro děti, 1890, číslo 4
