České Velikonoce jsou nemyslitelné bez mazance, tradičního velikonočního bochánku z nadýchaného kynutého těsta. Svým kulatým tvarem a zlatavou barvou připomíná zářící kotouč jarního slunce. Než hospodyně bochánek vloží do pece, vyřízne do jeho středu znamení kříže. Tento symbol má dvojí význam. Ten praktický zajišťuje prostor, kudy může z těsta unikat pára, díky čemuž mazanec lépe kyne a nepraskne. Symbolický charakter kříže pak připomíná Kristovu oběť a zároveň slouží jako magická ochrana, aby se těsto v peci nesrazilo a dům po celý rok provázelo Boží požehnání. Mazanec tak není jen obyčejným pečivem, ale posvátným darem, který si svou úlohu obřadního jídla uchoval již od 14. století.
Nejstarší písemné svědectví o velikonoční kuchyni a svěcení mazanců zachoval spisovatel a kazatel T. Štítný z konce 14. století. Popisuje v něm, že se o Velikonocích světí mazance, vejce, beránci a sýr. Kromě toho se dochoval i zápis, že hospodyňky již na sazometnou středu (tj. středu před zeleným čtvrtkem, kdy se poklízelo, vymetaly saze) chystaly jeřábky na památku, že Hospodin krmil lid izraelský na poušti 40 let křepelkami, podobnými jeřábkům…
Jeden z nejstarších receptů na mazance pochází ze 16. století. Popsal ho Bavor Rodovský z Hustiřan (1526-1591), který mimochodem vydal jednu z nejstarších kuchařek (1591). „Chceš-li míti čisté mazance, vezmi nejprve másla, smetany a vstav je do peci, neb k uhlí, ať se shřeje. Potom vezmi mouku bílú, vsypiž tam v tu smetanu, ať bude jako kaše, a potom vejce. Vlí, cožť se zdá kvasnic, vrtiž a bí lopatkou velmi dobře za chvíli dobrou. A potom vezmi šafránu a hřebíčkuov a okořeniž, potom sejr strouhaný. Vlíž tam ta vejce, zmíšej a ihned klaď v těsto mazání, ať to těsto bude prve hotové, ihned za tepla vsaď do peci.“ O Velikonocích bývaly rovněž oblíbené špinátové koblihy.
Mazance se světívaly v kostele, aby nebylo nutné nosit do kostela všechny kusy, které se doma napekly, radila zkušená hospodyně Magdalena Dobromila Rettigová ve své knize z roku 1838: Ten malý mazanec, když pěkně upečen je, dej s barevnými vejci k svěcení. Máš-li beránka nebo kůzlátko, dej pečený zadeček k tomu svěcení. Mazaneček rozděl pak mezi domácí lidi na památku zmrtvýchvstání našeho Spasitele a ten velký požívej podle libosti.
Ve středověku se do těsta přidával například i tvaroh, aby bylo lepší a kypřejší. Na syrnej koláč k Veliké noci se o Velikonocích těšila šlechta a měšťané ještě na konci 18. století. Protože na jaře slepice dobře nesly, na mazancovém těstě se vejci nikdy nešetřilo. Věřilo se, že čím jsou žlutší, tím lépe chutnají. Mazance se pekly na Bílou sobotu a každý člen rodiny musel ze sladkého bochánku dostat svůj díl. V bohatších rodinách navíc dlouho panoval zvyk péct pro každého člena domácnosti vlastní malý mazanec.
Receptů na mazenec je na našem internetu asi spousta, ale tento který je na topreceptech má nejvyšší hodnocení a kdyby se nelíbil, tak nabízíme ještě jeden odkaz na recept od Josefa Maršálka.
Ze starých kronik:
- Z historie je také doloženo, že se těsto na mazance míchalo posvěcenými kočičkami o květné neděli: Domácí hledí uchovati pruty (posvěcené kočičky) neporušené až do pečení velikonoční „pasky“ (mazance), ježto se jich užívá ke hnětění tohoto „svjatoho chliba.“ (17. st.)
- Na svátky velikonoční se pečou v domácnostech „bochánky", „bochníčky" nebo „mazance". Bochníčky nazývá se pečivo toto proto, poněvadž podobou svojí úplně se shoduje s bochníky chleba. Hospodyně zadělávajíc na bochníčky dává do nich hojně másla, cukru, mandlí a hrozinek, jen aby byly hodně křehké, aby nebyla o „červeném pondělí" od sousedek zahanbena. Bochníček dostává každý člen rodiny. Též čeledi a dítkám, které mimo dům otcovský bydlí, dostává se po bochníčku. (Volyně, 1893)
Několik pověr s mazanci:
- Na Bílou sobotu hospodyně zadělává na mazance a koláče, těsto vypracuje rukama, potom jde do sadu a těma rukama poplácá stromy, které schnou, aby znovu kvetly. (1893)
- Místy na Bílou sobotu koulí hospodyně upečené mazance po pšenici, aby se uvedla. (Radvanovice, 1893)
- Na Boží hod velikonoční si hospodář nebo hospodyně ukousne, pokud možno co největšího kusu „mazance“ a jde jíst na pole, aby prý byly klasy plny. (1893)
- Kousek svěceného vejce, mazance a vína donese hospodář na „Velikou neděli“ na zahradu, pole a do studně, aby stromy hojně ovoce měly, pole dalo hojnou sklizeň a studně měla vždy dobrou vodu. (Nový Bydžov, 1893)
- Slepice sezobavší drobty z velikonočního mazance, obecně z posvěcených pokrmů, bude kokrhati. Kokrhání slepičí způsobuje sevření se mléka. (Zlatá Praha 1894)
V řeči liturgické z roku 1885 se o žehnání mazance píše:
Tyto mazance si věřící dávají o Velikonocích požehnat coby obraz nebeského chleba darovaného nám v Nejsvětější svátosti. Tak jako každý s chutí požívá mazanec, měl by každý věřící s vroucí touhou prahnout po onom nadpřirozeném chlebu, který Kristus kdysi žehnal, lámal a podával svým učedníkům a jenž se nám nabízí v Nejsvětější svátosti oltářní…
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol., Obyčeje a slavnosti - Eva Večerková
