O masopustu na našem venkově – vyprávění z časů dávných i nedávných I. (l. p. 1893)
Většinou se slaví pravé a vlastní ostatky až v úterý před Škaredou středou. V ten den rozpoutá se radost na míru mnohdy až bezednou. Sotva je po obědě, který je v ten den zvláště tučný, ale ne dlouhý, již jeví se na návsi známky nevšedního vzruchu, svědčící, že se cosi zvláštního bude dít. Drobná i odrostlejší mládež sbíhá se v kupy, děvčata vybíhají přede vrata a zvědavě pohlížejí na stranu, odkud čekají příchozí. Tu a tam se ukáže u dvířek i vydrovkou krytá, šedá hlava dědečka, jenž spokojeně si pokuřuje a patrně na veselé časy zlatého mládí vzpomíná. V tom u hospody na druhém konci vesnice zazní zvuk trub a klarinetu, a hned potom v odpověď štěkot kde kterého ostražitého hafana po dědině. Do mládeže na návsi jako by rarášek vjel, letem je u hudebníků a brzy mísí se v tóny pochodu neladné výkřiky škádlených i škádlících. Za okamžik hudba umlká, vešla kamsi do stavení a teprve za hodnou chvíli ji opět uslyšíme. Konečně se blíží k návsi.
Napřed jde několik jonáků svátečně oděných a fábory ozdobených, kteří mají funkci „ubytovatelů“. S vážnou tváří vcházejí k hospodáři zvěstovat mu, že mu vedou vojsko na nocleh, a táží se, kolik mužů chce pod střechu přijati. Za nimi kráčejí drábové v uniformách, sestavených dle vojenského reglementu, se šavlemi, velmi často dřevěnými. Ti tvoří předvoj průvodu, jejž uzavírají hudebníci a zahánějí, toť hlavním jejich úkolem, neposednou mládež, která by si jinak příliš mnoho dovolovala. Že tu a tam některé panence ukradnou mlaskavou hubičku a jiné zase namalují uhlem důkladné kníry, nemůžeme této branné moci zazlívati.
Potom přichází vlastní jádro průvodu: medvěd po zadních tlapách pomalu se šourající a chvílemi podivně mručící. Představuje ho statný muž, který je celičký důkladně obtočen hrachovinou, z níž vzadu má také připleten ohon dojista notně delší, než je znám nejlepším přírodopiscům. Medvěda vede na provaze, často také jen na pouhém povřísle medvědář, nesoucí přes rameno pytel na dárky a provází jej několik mládenců skoro jako na svatbu vystrojených. V průvodu je také „žid,, který brebentivým tónem nabízí z veliké březovky (tabatěrky) divákům obojího pohlaví šňupeček. Vzadu pokulhává ferina (šibal, filuta), jakýsi přestrojený za ženštinu, s nůší na zádech, vykládající pohnutě, že bude co nevidět chovati, a prosící z té příčiny „na povijan“. Rozumí se, že všichni účastníci průvodu mají na tváři škrabošky, na jichž umělosti ovšem nezáleží. Leckterý junák si udělá lacinou masku tím, že si obličej natře žloutkem a pak foukne do mouky.
Průvod zahnul k nejbližšímu hospodáři, který již mládence na prahu světnice vítá. Tito jej uctivě pozdravují a nejvýmluvnější z nich takto k němu mluví:
„Mnohovážený pane hospodáři, prosím a žádám uctivě za odpuštění,
že jsme beze všeho dovolení do příbytku vašeho vstoupili.
Doufám však, že nám mile odpustíte, neb jistě v paměti máte,
že tento dnešní den hlučný býval vždycky velmi slavný.
My jej zas dnes obnovujeme, štěstí, zdraví vám vinšujeme, vivat, páni muzikanti!“
