Vedle divých žen pobývají v lesích i bytosti krásné, které si lid pojmenoval „lesními pannami“ nebo „lesními žínkami“. Co do podoby jsou lesní panny spanilé a něžné dívky, oděné rouchem bílým nebo zeleným, hebounkým jako pavučina, jež napolo zakrývá bohatý vlas barvy zlaté nebo tmavé splývající po alabastrové šíji a ramenou. Hlavu zdobí vínek (věneček) z lesního kvítí nebo růží, nebo také klobouček s páskou ze svatojanských mušek, které jsou dle lidových představ jejími stálými průvodkyněmi. Lesní panny si nejvíce libují v lesích listnatých a baví se také tím, že za zpěvu na větvích se houpají a kolemjdoucí hochy k sobě vábí.
Nejmilejším jejich zaměstnáním je tanec a zpěv z večera, kdy vše v přírodě utichlo. Když slunce vychází, umlkne hudba, a víly zmizí. Také v poledne tancují lesní panny; v této době není radno vstoupili do jejich kruhu. Jsou velice popudlivé. Kdo slyší jejich zpěv a dá se přilákat, toho utancují nebo ulechtají k smrti. Málo komu se podaří utéct: prchajícího zastihne neviditelná střela, mířená do srdce a ta ho okamžitě usmrtí. To se stává zejména mladým hochům.
K dívkám jsou většinou vlídné a mohou je obdarovat. Panny během tance střeží malí psi. Trestají také ty, kdo v lese pokřikují, těm, co se k nim chovají uctivě, však mohou ukázat místa, kde roste hojně hub. V lese, v němž se víly zdržují, je studánka, jejíž voda uzdravuje každou nemoc, ale obyčejný člověk vodu nedostane; neboť jakmile někdo vody ze studánky nabere, zlomí se bílá lilie, s níž je spojen život toho, kdo vodu nabírá — a člověk ten zemře. Studánka je prý nepřístupná a možno ji spatřit jen za noci jasné.
Lesní panna hledí se vysvobodit tím, že se provdá za muže z lidu, avšak musí jí slíbit, že jí nikdy neublíží; jinak by se stala zase lesní pannou a musila by čekat na své vysvobození sto roků. Podle slovanského bájesloví jsou lesní panny dušemi zemřelých.
Někde popisují lesní panny, takto: Jsou to krásné dívky v listnatém šatě. V rozpuštěných vlasech skvěly se jim růže a bílá ramena byla ozdobena náramky z pestrobarevných květin. Víly mají svou královnu, kterou se jmenuje „Lesana“. Vyniká nad ostatní bílým šatem a náčelenkou ze sedmi démantových hvězd.
Takto vylíčil lesní pannu Čelakovský v baladě „Toman a lesní panna“.
Cupy dupy z houštiny letí jelen v mejtiny,
na jelínku podkasaná sedí sobě Lesní panna;
šaty půl má zelené, půl kadeřmi černěné,
a ze svatojanských broučků svítí pásek na kloboučku.
Pěkný popis lesní panny je v Heydukově básni: Přišla s večerem pod lípu k tanci. Oděna byla krátkou suknicí s fábory; zlatý vlas věnčil vínek z barvínku (zimostrázu), za pasem se tkvěla kytice z vřesu.
Místy se věří, že mládenec lesní pannou o život připravený se promění v květinu bazalku. (Nový Bydžov.) Naproti tomu víly mají slitování s děvčaty a mnohdy je bohatě odměňují. Jednou se zjevila Lesní panna v samé poledne pasačce, která u březiny kozy pásla. Tancovala s ní od poledne do večera; než zmizela, sepředla len, který měla pasačka sepřísti. Příze měla tu divotvornou vlastnost, že jí neubývalo; teprve když matka pasačky s podivením nad tím zareptala, příze s vřetánka zmizela. Třetí den dala Lesní panna dívce cosi do mošánky, na co se nesměla podívat až doma. Na půl cestě se přece podívala, a bylo tam březové listí, jež ve zlosti částečně ven vyhodila. Když přišla domů a otevřela mošánku, spatřila místo březového listí zlato (B. Němcová, Národní báchorky a pověsti II.)
V lese „Chlumě“ tančívaly prý v pravé poledne víly. Aby nebyly vyrušovány, měly strážce — malé psíky, kteří běhali ve velkém kruhu kolem tančících a kousali každého, kdo se místu tomu blížil; odehnat se prý nedali; rána z ručnice se jich nedotkla. (Bydžovsko.)
V noci před sv. Janem Křtitelem mají lesní panny největší moc, hledí přilákat jinochy, jež je z čarovného kola živé nepropustí. Tancují s nimi, až je usmrtí. Po tanci přicházejí lesní panny v Zlatodol, kde prý taví zlato, jež za celý rok nashromáždily a zlatí jím své dlouhé vlasy, aby jimi lid mámily. Na Zvolensku věří, že na lukách a hájích tancují víly a bosarky (bosorka, na Moravě divá žena) v bílých plachetkách, a běda chlapci, jenž se do jejich kola přivábit nechá, tomu prý utancují nohy a ke smrti ho ulechtají.
Lesní žínky trestají děti, které hledají v lese houby a pokřikují. Dívkám, jež rády zpívají naopak lesní žínky pomáhají rády houby hledat; zpěv je přiláká. Jakmile se objeví, mají je dívky poprosit, aby jim houby ukázaly, což prý lesní žínky rády učiní, poněvadž nemohou na místech, kde houby hohně rostou, rejdy své provádět. (Nový Bydžov.)
Houbařům se radí, aby po příchodu do lesa volali:
„Lesní žínky, hledám houby z vašeho loubí,
přijďte ku pomoci, vy lesní moci! (Nový Bydžov.)
Jedna z prostonárodních písní je o ovčáku, který se dal svézt lesními panami:
Vzaly ho za ručičku, do hor s nimi šel:
svých oveček a chaloupky víc nenašel.
K lesním pannám se řadí Myška, Jezinky, Medulina, Bosorka. . .
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
kniha: Ze světa pohádek a bájí, napsal Josef Košťál (1851 – 1920), byl středoškolský profesor, folklorista, spisovatel povídek pro mládež, autor studií a zvykosloví.
