Přišel prosinec a přináší krásné, milé, kouzelné Vánoce a s nimi na tisíc překvapení. Vše přijímáme vděčně a sebemenší dárek má pro nás cenu desetinásobnou, než kdyby jindy nám byl podán. Toť je kouzlo Vánoc, jím je posvěcen tento vzácný dar, který s radostným chvěním přijímáme z milých rukou a šetrně jej chováme, abychom se z něho co nejdéle těšili.
Probouzí se Štědrý den, s večerem se blíží Ježíšek, a všichni, mladí, staří, nasloucháme s napětím, zda zaslechneme šelest jeho křídel, zda nás ovane jeho nebeská vůně a konečně se rozleje čarovná záře vánočního stromku — Ježíšek zavítal a naděluje ...
Vracíme-li se vzpomínkou do minulosti, zatoužíme abychom se na chvíli zase ocitli v dětských bačkůrkách, v nichž jsme kdysi — ach, tak dávno již to je — cupitávali po vyhřáté světnici, jasem světla ozářené. Je to dojista krásný den, kdy nás všechny líbá dech čehosi neviditelného, nadpřirozeného a posvátného. Nezříme, jen tušíme. Sluchem sice vše nepostihujeme, ale v duši nám zaznívá lahodné, souzvučné chvění stříbrných strun a naplňuje všechnu naši bytost dojímavou i tesklivou touhou a radostnou vzpomínkou a v očích se nám zableskne třpyt světel dávno vyhaslých. Toť je kouzlo Vánoc, kdy nám všem se život vlekl všední a někdy i blátivou kolejí a najednou nám celý svět připadá svátečně krásný, milý a bratrský.
Polibky andělů splývají níže,
těsně se choulíme ke druhu druh,
k srdci, ach, srdce se bratrsky víže . . .
Letíme duší do minulých dob. Vidíme maličkých bytostí kruh, v kruhu stromek, jak ve světlech tone, radost a blaženost má každičká tvář — hle, vždyť jsme to my, sami! Radostí buší ta srdéčka malá, radostně dme i všem starším se hruď. Ze stínů kouta nás vnímají zraky, skvěje se upřímné radosti blesk. Tam za okny temno, noc tiše jde dál a na zemi snáší se drobounký sníh.
Však léta plynou. Do světa se rozchází rodina. Mnohokráte vzkvetla vesna, zvadlo léto, zežloutla jeseň a každá zima zanechala stopy na hlavách milých rodičů. Zřídly a prokvetly, zesivěly jejich temné někdy vlasy a neúprosný věk jim schýlil šíje. Kruh rodinný se trhá, nelítostná Morarta kosí, a již pak o Vánocích, tesklivě počítáme, kdo z drahých bytostí nám chybí. Staré, předrahé hlavy dávno již jsme pochovali, a přece vždy poznovu je pohřešujeme a toužebně pátráme kolkolem, nevynoří-li se kdesi milý, v duši nám utkvělý pohled otcův, přelaskavé, starostlivé, milující zraky matčiny. Ach, marně! Jen z obrazů se na nás dívají, ale živý jejich lesk již nikdy nám duši nezahřeje. Odešli navždy, a píseň vánoční jim bude již jen zimní vítr nad hrobem, a sníh tak tichounko, tiše se snáší na jejich rovy, jako by ještě jednou chtěl zahřáti jejich upřímná, vychladlá srdce.
Toliko chvílemi se vloudí v naše srdce bolest neskonale tklivá. To, když vzpomeneme na drahé hlavičky, které se dneška nedočkaly. Které nám přišly na svět jenom nakrátko, aby zas odešly, které otevřely na nás veliké a zdivené oči, aby je zas předčasně a navždy zavřely. Neubráníme se této vzpomínce, byť bychom se jí vzpírali. Neboť tato vzpomínka je jejich dárkem štědrovečerním, drahých těch dušiček odešlých — a přicházejí si pro něj rok co rok. Zraky nám vlhnou, jiskří se v nich, světélka na stromku se mění v třepotavé hvězdičky nad opuštěnými růvky dalekých hřbitovů, na které se snášejí hebké vločky sněhové. Sněží, ach, sněží tak tichounce, tiše, v slzách se pojíme ke druhu druh. Zas je nás více, rodina vzrůstá — též ony k ní čítáme, jež odvolal Bůh. Sněží nám, sněží, tak tichounce, tiše . . .
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
autor: Ignát Hermann (1854, Chotěboř – 1935, Řevnice), Vánoční koledy, 1937 (upraveno z časopisu Švanda dudák, 1887)
vyobrazení: pohlednice 1 - Viktor Oliva (1861, Nové Strašecí - 1928, Praha), pohlednice 2 - autor neznámý
