Hřbitov je místem, kde se cesty živých a zemřelých symbolicky setkávají. Přicházíme sem vzpomínat na své blízké, zastavit se na chvíli v tichu a uctít jejich památku. U nás je krásným zvykem pečovat o hroby a zdobit je květinami. Venkovské hřbitůvky tak od jara až do pozdního podzimu připomínají upravené zahrádky, zatímco městské hřbitovy se díky vzrostlým stromům podobají klidným parkům. Hrob je místem úcty a vzpomínek. Poškodit jej nebo jej jakkoli znesvětit znamená projevit neúctu nejen k zemřelým, ale i k těm, kdo na ně stále myslí.
Lidé se odedávna těžko smiřovali s představou, že smrtí a pohřbem končí i jejich láska k zemřelému. Květiny sázené na hroby či přinášené k nim proto nebyly jen ozdobou. Podle lidových představ mohly být také prostředníkem, skrze nějž pozůstalí promlouvali k duším svých blízkých. Věřilo se dokonce, že se duše zemřelého může přestěhovat do stromu nebo keře vysazeného na jeho hrobě, aby zůstala nablízku své rodině. I proto se říkávalo, že na hřbitově není radno trhat květiny. Zemřelý by si pro ně prý mohl v noci přijít a toho, kdo je utrhl, pořádně vykrákat za vlasy. Podobné pouto mezi živými a mrtvými připomínají i pověsti o matce, jejíž duše se vtělila do voňavé mateřídoušky, aby mohla dál promlouvat ke svým osiřelým dětem. Hřbitovu se také říkávalo „svaté pole“. Stará česká lidová píseň jej zase nazývá „zelenou zahradou“:
Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená!
do tebe sázejí předrahý semena.
Pořád je tam sejou a žádný nevzchází:
snad, že je zahradník hluboko zahází.
Další pověry spojené s hroby a nebožtíky:
Podle lidových pověr vycházejí mrtví o půlnoci ze svých hrobů. Když je najdou upravené a ozdobené květinami, radují se, protože vědí, že na ně jejich blízcí nezapomněli. Ti, jejichž hroby zůstaly bez květin a ozdob, prý naopak smutně bloudí mezi ostatními hroby a nikde nenacházejí pokoj.
Květiny z hrobů se proto neměly trhat. Věřilo se, že by to rušilo spánek zemřelého. Kdyby si přesto někdo květinu utrhl a odnesl domů, mrtvý by si pro ni v noci přišel a nezvaného návštěvníka pořádně vyděsil. Podle jiné pověry se ke hřbitovnímu kvítí nemělo ani přivonět: kdo to udělal, mohl prý přijít o čich.
- Věřilo se, že pohřbený musí hlídat hřbitov až do budoucího pohřbu, kdy nový nebožtík převezme jeho úkol.
- Poslední zemřelý musí ostatním nebožtíkům nosit na hřbitov vodu, a to tak dlouho, dokud ho další nevystřídá. (moravská pověra)
- Kdo sedá na hrob nebo dokonce na něm usne, stane se nenapravitelným ospalcem.
- Když se po smrti nějakého člověka jeho hrob propadne, znamená to, že to byl za života lakomec. O jeho lakomství se říká: "Nedostane se mu dost hlíny na hrob."
- O lakomci se říká, že se v hrobě obrací.
- Lid si vypráví, že mrtví vstávají o půlnoci z hrobů a shromažďují se k pobožnosti v hřbitovním kostele a potom provádějí rejdy na hrobech až do jedné hodiny.
zdroj: kniha Český lid, Karel Pejml (Narozen 26.1.1892 v Příbrami, zemřel 2. 3. 1965 v Praze. PhMr., JUDr., PhDr., RNDr., kulturní historik. Práce v oborech etnografie, přírodovědy, alchymie, lékárnictví, autor životopisu Jana Evangelisty Purkyně, editor herbáře Adama Zalužanského.)
vyobrazení: František Vrobel (1892 Zábřeh - 10. května 1953, Kroměříž)
