Hřbitov je rozcestím, na němž se setkávají živí s mrtvými. U nás je pěkným zvykem starat se o hroby a zdobit je co nejvíce květinami. Proto se naše venkovské hřbitůvky od jara do zimy podobají pěkným venkovským zahrádkám. Městské hřbitovy se zase díky vzrostlým stromům podobají krásným parkům. Hrob zemřelých požívá veliké úcty a jen člověk cynik by mohl hrob poškodit či nějakým jiným způsobem znesvětit.
Přirozený cit prostého člověka se dlouho vzpouzel myšlence, že by smrtí a pohřbem měla veškerá pozemská láska k zemřelému skončit. Proto se květiny na hroby sadí nebo donáší pravděpodobně z víry, že prostřednictvím nich můžou pozůstalí s dušemi zemřelých promlouvat. Do stromů a keřů vysazených na hrobech se prý duše zemřelého dokonce přestěhuje, aby byla blíže svým rodinám. Proto není radno na hřbitově trhat kvítí, sic si pro něj zemřelý v noci přijde a dotyčnému za vlasy „vykráká“. Jsou známé pověsti, které vypráví, že matčina duše se vtělila do vonného kvítku mateřídoušky, aby mohla hovořit se svými sirotky. Hřbitov se také nazývá „svaté pole“. Prostonárodní česká píseň nazývá hřbitov „zelenou zahradou“:
Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená!
do tebe sázejí předrahý semena.
Pořád je tam sejou a žádný nevzchází:
snad, že je zahradník hluboko zahází.
Mrtví prý vycházejí o půlnoci z hrobů a velice se radují z okrášlených hrobů, poněvadž vidí, že na ně pozůstalí pamatují. Naopak zase ti mrtví, kteří nacházejí své hroby bez květin a bez ozdob smutně bloudí po ostatních hrobech a nikde nenalézají příjemného odpočinutí. Květiny na hrobech se nemají trhat, poněvadž prý se tím ruší klidný spánek mrtvého. Kdyby, ale přeci jen někdo květinu z hrobu utrhl a odnesl si ji domů, přišel by si pro ni zemřelý a notně by pachatele v noci poděsil. Vždyť ke hřbitovnímu kvítí se nemá ani čichat, poněvadž kdo tak učiní, je potrestán ztrátou čichu.
Další pověry spojené s hroby a nebožtíky:
- Věřilo se, že pohřbený musí hlídat hřbitov až do budoucího pohřbu, kdy nový nebožtík převezme jeho úkol.
- Poslední zemřelý musí ostatním nebožtíkům nosit na hřbitov vodu, a to tak dlouho, dokud ho další nevystřídá. (moravská pověra)
- Kdo sedá na hrob nebo dokonce na něm usne, stane se nenapravitelným ospalcem.
- Když se po smrti nějakého člověka jeho hrob propadne, znamená to, že to byl za života lakomec. O jeho lakomství se říká: "Nedostane se mu dost hlíny na hrob."
- O lakomci se říká, že se v hrobě obrací.
- Lid si vypráví, že mrtví vstávají o půlnoci z hrobů a shromažďují se k pobožnosti v hřbitovním kostele a potom provádějí rejdy na hrobech až do jedné hodiny.
zdroj: kniha Český lid, Karel Pejml (Narozen 26.1.1892 v Příbrami, zemřel 2. 3. 1965 v Praze. PhMr., JUDr., PhDr., RNDr., kulturní historik. Práce v oborech etnografie, přírodovědy, alchymie, lékárnictví, autor životopisu Jana Evangelisty Purkyně, editor herbáře Adama Zalužanského.)
vyobrazení: František Vrobel (1892 Zábřeh - 10. května 1953, Kroměříž)
