Hřbitov je rozcestím, na němž se setkávají živí s mrtvými. U nás je pěkným zvykem starat se o hroby a zdobit je co nejvíce květinami. Proto se naše venkovské hřbitůvky od jara do zimy podobají pěkným venkovským zahrádkám. Městské hřbitovy se zase díky vzrostlým stromům podobají krásným parkům. Hrob zemřelých požívá veliké úcty a jen člověk cynik by mohl hrob poškodit či nějakým jiným způsobem znesvětit.
Přirozený cit prostého člověka se dlouho vzpouzel myšlence, že by smrtí a pohřbem měla veškerá pozemská láska k zemřelému skončit. Proto se květiny na hroby sadí nebo donáší pravděpodobně z víry, že prostřednictvím nich můžou pozůstalí s dušemi zemřelých promlouvat. Do stromů a keřů vysazených na hrobech se prý duše zemřelého dokonce přestěhuje, aby byla blíže svým rodinám. Proto není radno na hřbitově trhat kvítí, sic si pro něj zemřelý v noci přijde a dotyčnému za vlasy „vykráká“. Jsou známé pověsti, které vypráví, že matčina duše se vtělila do vonného kvítku mateřídoušky, aby mohla hovořit se svými sirotky. Hřbitov se také nazývá „svaté pole“. Prostonárodní česká píseň nazývá hřbitov „zelenou zahradou“:
