O českém posvícení - pondělí je zlatá hodinka a stínání kohouta – vyprávění z časů dávných i nedávných III., l.p. 1893
Vrcholem posvícení je jeho druhý den — pondělí, jemuž dostalo se významného jména zlatá hodinka. Ráno toho dne slouží se v kostele smuteční mše »za v Pánu zesnulé předky počestné obce« tamější a ke chvále osadníků říci třeba, že památku předků uctívá jich skoro tolik, kolik jich minulý večer bylo v hospodě.
Při průvodu po hřbitově nejedno oko se zarosí, a když kněz u kříže stanul, za zesnulé předříkává Otčenáš, odpovídá mu celý sbor s upřímnou zbožností. Kdož ví, kdo z nich nebude tu do roka také odpočívati, v této veliké dědině mrtvých, kteří kdysi touž rodnou půdu zdělávali a pozdním potomkům statky zachovali, v nichž tito po dávném zvyku dnes svátek světí! Přechod z radosti v žal neb ze zármutku v ples bývá u našich venkovanů tak náhlý, že se mu mnohdy musíme diviti. Tak nejeden ze zbožných věřících, kteří se tu vážnému rozjímání oddávali, šel by z kostela rovnou cestou do hospody k muzice, jak se o pohřbech velmi často dělo. Avšak muzikanti chodí od statku ke statku a »vyhrávají«, zahrají totiž na dvoře nějaký kus pro poslouchanou a dostávají za to koláče, zbytky pečení od minulého dne a podobně, oč se pak svorně podělí. Hned jak se vrátí zpět do hospody, začne se znova tančiti, a to je počátek vlastní zlaté hodinky. Tančí se pak nepřetržitě až do odpoledne, k obědu si tanečníci zajdou jen na chvilku. »Cukrová« bába, která se již včera přestěhovala od kostela do síně v hospodě, má tu stále dobrý odbyt.
Zástup dětí, který jí ani zde neopustil, nedá jí ovšem mnoho stržiti, avšak za to rozjaření junáci, co chvíli přicházejí se svými vyvolenými, aby jim dali nějaký sladký důkaz své náklonnosti. Však jest se jim i v tanci řádně činiti, chtějí-li, aby jim děvčata své pečlivě uchystané hnětynky skutečně dala.
V pondělí odpoledne, místy ovšem také až v úterý, koná se nejbujnější a nejokázalejší část programu posvícenského: Stínání kohouta, v němž můžeme s jistotou spatřovat zůstatky jakéhosi náboženského obřadu pohanského. Již před posvícením vyhlédnou si hoši největšího a nejhezčího kohouta v dědině. Někde hledí při tom, aby byl černé barvy, avšak většinou spokojují se, jen když má bohatý a pestrý chvost a pěkný hřeben. Místem popravy bývá buď náves anebo ještě spíše louka za dědinou.
Průvod vypravuje se obyčejně z hospody. V uspořádání jeho jest ovšem v jednotlivých krajích mnoho odchylek — v tom však shodují se všechny, aby vypadaly, co možno žertovně a směšně. Vezou tedy kohouta, jenž jest hojnými fábory a pentličkami vyzdoben, bud na řebřinovém voze, buď mnohem prostěji jen na trakaři. Trakař táhne šest mužů, oděných v šaty co možná křiklavé, a tak ušité, že každá půlka je jiná. Ač je náklad z míry lehký, tváří se všichni, jako by trakařem stěží hýbali. Před trakařem jde podivná družina, zase šest mužů, z nichž jeden veze svítilnu beze skla, v níž neustále zapaluje svíčku, smotanou z koudele, druhý je přistrojen za »kněze« a má dva ministranty, jiný je čertem, jiný komediantem. Za trakařem jdou muzikanti, mající kabáty na ruby oblečené. Toť průvod celkem jednoduchý. Veze-li se však kohout na voze, pak hlídá jej tam několik junáků a kolem vozů jede na koních družina, jež střílí z bambitek. Napřed jde hudba, za vozem jede kat, oděný v červenou košili, kohoutí péro za kloboukem a v obličeji počerněný, aby hrozivěji vypadal. Kat mívá dva pacholky podobné tvářnosti. Velmi často bývá kohout provázen celou řadou družiček, které fábory z něho visící v rukou drží. S výskotem a lomozem přijde průvod na místo popravní, kde uchystán je prázdný půlsud, od něhož opodál buď ministranti, buď pacholci katovi přiváží kohouta ke kolu do země zaraženému tak, aby mu jen hlava přesahovala.
Z průvodu vystoupí potom »kněz« na půlsud a oznamuje, že bude dnes poprava kohoutí : »Stneme ho« dodává - „Ať jeho krví vylitou potvrdíme a oslavíme tu třídenní slavnost posvícenskou; pročež kmotrové a strýcové, kmotřičky a holčičky přespolní, neodcházejte ještě dnes domů, zůstaňte tu ještě dnes s námi při přátelském a společném hodování, při muzice, zpěvu a tancování až do jitřního svítání, abyste účastni byli s muzikanty v hospodě kohoutího hodování, které zdejší poctivá obec obětuje k společnému a sousedskému požívání. Každý se do sytá nají, když z něho jen kousek pojí.“ Jinde vystupuje místo kněze hned kat, vytáhne jakousi listinu, žalobu, z níž pak oznamuje lidu, proč kohout má zemříti, »kterak se smrti hoden učinil«. Žaloba je dlouhá a vytýká obviněnému celou řadu přestupků a zločinů: ubližoval slepicím, rval se s jinými kohouty až do krve, vodil slepice do obilí a zahrad, aby tam vše rozhrabaly, ba vedral se i do stodoly a na sýpku, ráno pozdě kokrhal, takže čeládka zaspala a pak od hospodáře peskována byla, ba mlynáři z potoka vodu vypil, takže by málem nebyl mohl mlíti.
Shromážděný lid proto hlučně kohouta odsuzuje. Avšak kohout učinil, věda, že milosti nedojde, také poslední vůli, kterou kněz, obyčejně nejpovedenější šibal, předčítá k nemalé zlosti šťastných dědiců. Tak odkazuje kohout svůj hřeben občanu, který nebývá nikdy učesán, ostruhy největšímu bázlivci, svůj chvost některému nadutému hejskovi atd. Potom vezme kat meč, setne kohoutovi hlavu a narazí ji na hrot meče, krví pak postřikuje diváky, kteří na všecky strany ustupují a nemálo povykují. Jinde nestíná kohouta kat, nýbrž některý z jonáků, kterému ministranti oči zaváží a pak kolem sudu jej vodí, aby mu cestu ke kohoutovi zmátli. Když se pak milý jonák rozežene a mečem na prázdno vší silou mávne, strhne se ovšem nehorázný smích. Avšak komu se podaří kohouta stíti, toho pak nosí na sudě jako vítěze, hudba mu hraje fanfáry, lid jej s jásotem pozdravuje a děvčata dávají mu v odměnu červené šátky, jež měla jako praporečky na prutech uvázány.
Místy bývalo to hlavně v severovýchodních Čechách zabíjela kohouta děvčata, a to cepem, která dívka jej srazila, byla celý rok až do příštího posvícení královnou jako junák králem a měla rozhodčí hlas při všech společných slavnostech podobných. Po ukončené popravy táhne celý průvod za zvuku hudby do hospody. Kohouta nesou tam ministranti přivázaného na tyči. Z peněz při popravě vybraných buď od hospodářů, buď od účastníků neb účastnic závodu dá se kohout upraviti a dostane se pak muzikantům, ač nepodělí-li se o něho tanečníci sami. Rej taneční, při němž ten nebo onen zámožnější tanečník »solo« si dává hráti, trvá pak až do bílého rána. Tanečníci i ti, kteří jsou pouhými diváky, oddávají se veselí s celou duší. Užívají tak jenom své krátké, avšak plné svobody a chtějí dokázati pánům, že by se dovedli také slušně postaviti na nohy, kdyby jen té roboty nebylo. Slyšíme tu zpívati:
Dnes a zejtra po ty dva dni budem veselí,
aby o tom naši páni také věděli;
až se dost napijeme, potom se rozejdeme,
a ve středu na robotě zas se sejdeme.
zdroj: kniha, Z časů dávných i našich, autor: Fr. Vladimír Vykoukal (1857 – 1933), 1893
vyobrazení: ilustrace Mikoláš Aleš (1852, Mirotice - 1913, Praha, Vinohrady)
