Na Boží hod velikonoční nastala slavná neděle. Cesty a pěšiny vedoucí z dědin do měst se ani na chvíli nezastavily; kdekdo spěchal do kostela na slavnostní bohoslužbu a nikdo nechtěl zůstat pozadu. Stačilo jen pár hřejivých slunečních paprsků a země začala rozkvétat do nevídané krásy. Vysoko v oblacích zpíval skřivánek a mladá, svěží zeleň barvila louky i meze. Z každého stébla trávy jako by dýchala vítězná sláva Velikonoc. A přece tomu nebylo tak dávno, kdy vše bylo tvrdě zkoušeno mrazem a život jako by téměř ustal. Co zbylo, bylo jen bídné živoření – dokud nepřišlo Vzkříšení. To definitivně zvítězilo nad smrtí a široko daleko rozválo vonné květy víry a naděje. Omládlá příroda dává svůj slavnostní příslib a člověk jej s pokorou přijímá. Časy se mění a s nimi i lidé, ale příroda ve svém věčném koloběhu zůstává neměnná a svá.
Toho dne světil kněz velikonoční pokrmy: beránka, chléb, bochánky, mazance, víno, vejce. Byla to sláva o tom Božím hodě Velikonočním u nás na Bechyňsku, kdy světily se mazance a vejce na hlavním oltáři. Ještě dnes si na to dobře pamatuji, jako by to bylo včera, a přece tomu je již drahně let – skoro půl století (l.p. 1840). Vidím v duchu naše mladé hospodyňky a vyšňořené dcerky ze statků a ze mlýnů v národním kroji, v pěkných špenzrech vyšívaných a pestrých živůtkách, krátkých sukénkách, širokými pentlemi lemovaných, v bílých punčoškách a lesklých střevíčkách, v plenách, šátečkách jemných na hlavách, jak pospíchají z domu na „hrubou“ mši svatou.
V levé ruce modlitby se šátečkem, v pravé uzlík sněhobílý a v něm talíř s mazancem a vejci, červeně, modře, žlutě a jinak barevnými. Při „hrubé“ postavila v kostele každá svůj uzlík před sebe a když bylo po mši, kráčely všechny k hlavnímu oltáři a kladly uzlíky své, poněkud je uvolnivše, na oltář, ku posvěcení. Když se tak stalo, odstoupily, pan farář vystoupil ze sakristie a jakmile vstoupil, spustili hudebníci na kůru pochod a hráli jej tak nadšeně jakoby o nějakém svatebním průvodu. Zatím světil pan farář mazance a vejce, a když bylo po svěcení, ubíraly se hospodyňky a dívky opět k oltáři, aby si požehnané opět vzaly a odnesly. A co si pro ně tak vykračovaly a s nimi se vracely, hrála hudba stále a stále na kruchtě veselý pochod. Nezdálo se nám tenkrát ani, že jsme v kostele. A s posvěcenými mazanci a vejci pospíchaly pak domů a postavily je na stůl. Hospodář požehnal ještě křížem věci ty, ukrojil před obědem každému domácímu po krajíčku mazance a dal nám každému po vejci. Teprve potom nastal oběd božihodový.
Dříve bývalo hojně rozšířeným zvykem, že na velikou neděli se jedlo společně vejce, které bylo vařeno na Veliký pátek. Kdyby někdo bloudil, měl si jen vzpomenout s kým jedl na Boží hod vejce a hned by nalezl správnou cestu. Říkal mi strejda z Pardubicka, že se k tomu účelu u nich vařilo vejce s proutkem žluté vrby, jasanu a střemchy.
U nás neopominul hospodář donést na velkou neděli na zahradu, pole a do studně kousek svěceného mazance, vejce a vína, aby měl hojnost ovoce, obilí a vždy dobrou pitnou vodu.
Sestra, která se přestěhovala na Moravu zase světila vejce, buchty i masitou pečeni, které spolu s ostatními nosily do kostela v šátcích. Doma pak, když zasedli všichni domácí ke stolu, rozdělil hospodář před obědem posvěcené potraviny mezi přítomné, kteří je snědli ještě před polévkou.
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid 1893 a vypráví J.K. Hraše, kniha Český lid – Karel Pejml.
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
