Po cestě od Hronova k Dřevíči, belhal se starý, chudý muž. Byl v Hronově své ženě „na funuse“ a celý sklíčený vracel se k svému domovu. Byl již soumrak a vlhká mlha podzimní snášela se po údolí. A co by domů také pospíchal? Doma jej čekala jen bída s nouzí. Časy byly zlé a lidé ještě horší. Nikdo z nich mu nepodal ani kousek chleba, ač zmíral často se ženou hladem. A dnes — posledních pár haléřů dal kostelníkovi za výkrop a hladový se vracel v opuštěnou sedničku.
Když přišel „na špici“, najednou vidí na protějším vrchu poletovat několik světélek. Poletovaly stále kolem jednoho místa, i zdálo se chvílemi chuďasovi, že světélka na něho kývají. Zastavil se a chvíli pozoroval tento neobyčejný zjev. A světélka hopkala stále na témže místě.
„Podívám se k nim!“ myslel si baráčník, Co se mně může stát? Když se dobelhal na kopec, seznal, že je na starém hradišti' na „Homoli“. Světélka hopkala kolem udiveného starce a opakovala záhadná slova:
„Bude ti pomoženo, když nám bude pomoženo!“
