Na Přerovsku a na Olomoucku chlapci již asi týden před sv. Mikulášem zrána a zvečera práskali biči, aby se koně se sv. Mikulášem popohnali k lepšímu běhu, aby prý svatý Mikuláš „někde neuvíz“ a se svým vozem s hojným nákladem do dědiny včas dojel. Stařenka z Bílovic u Uherského Hradiště vyprávěla: “A když měl chodit Mikuláš, tak gde jaký pacholek, gde jaký pohůnek a ogara (chlapec) malý, to už měli všichni tatary (biče) napravené, a jak přišel večír, tak všeci na ně práskali, až sa v dědině žleby rozléhaly. To říkávali, že sv. Mikuláš nemože vyjeť.“ Jedno mikulášské rčení pak může vysvětlovat zvyk práskání bičem i takto: "Na Mikuláše se mají hotovit a zkoušet biče, aby se dobytek neplašil."
Na Hané vypravují rodiče dětem: „Když se setmí, svatý Mikuláš se spustí z nebe po zlatém laně neb po pantlách a začne obcházeti dědinu v průvodu anděla a čerta, někde i smrti. Oblečen bývá jako biskup. Za stara nakládal křížalky, krajanky, nyní všelicos. Kam nepřijde, děti večer staví talíře za okno a botky pod komín, aby sv. Mikuláš je naplnil. Nehodným nakládá zemáky a řepu.“ - Někdy svatý nebývá dosti opatrný a prozradí se něčím, že nepřišel z nebe a děti pak hned doráží na maminku: „Maminko bel to svaté? Nebel to náš Francek?“ „Bedeš ticho, děvčesko,“ okřikne matka zvědavou, „deť svaté poslóchá za komínem nebo za dveřma,“ a je po vyšetřování. Ráno posílají tetičky a kmotřenky „Mikoláša“, tj. rozličné dárky.
Jinde na Moravě se svatý Mikuláš také slavíval hlučně a okázale v městech i na dědinách. Večer dům od domu chodil sv. Mikuláš přistrojen za biskupa v bílé dlouhé košili, v ornátě s dlouhým lněným vousem, na hlavě měl pozlacenou mitru z malovaného papíru a berlu v ruce. Anděl bíle oblečený ponášel mu v košíku dárky: jablka, ořechy, sušené ovoce a perník pro hodné děti a prut na děti neposlušné, cinkaje zvonkem. Mimo to provázela jej i smrt s kosou, bíle oblečená, několik čertů s řetězem a kladivem a „laufr“ (běhoun) s tatarem (tlustým bičem), jímž pod okny práskaje ohlašoval Mikulášův příchod, v tu chvíli děti obešla „svatá hrůza“. Z vyzvání Mikuláše padly děti na kolena a začaly se modlit Otčenáš a jiné modlitby. Dlouho potom si ještě pamatovaly na bílou smrt s kosou a hrozné čerty s řetězy a s vyplazenými jazyky z červeného sukna. Modlit se musela i dospělá chasa jinak zakusila chladnou lázeň v nedalekém rybníčku, kam je čerti bez milosrdenství hodili. Do rána sv. Mikuláš naložil dětem za okny domova, ale i kmotrů a jiných příbuzných.
Mikuláš v Záhlinicích u Kroměříže:
Před sv. Mikulášem chystala si mužská mládež biče a zkoušela je na dvoře a taky na dědině i několik dní před svátkem. Večer pak, kde, který mladík, pohůnek, pacholek a kdo bič měl práskali na dědině, říkajíce, že už svatý s dary jede. Kolem sedmé hodiny, když se praskání utišilo, chodíval „svatý" buď sám nebo v průvodu anděla, který nesl dárky pro děti, a čerta, který řetězem vyhrožoval neposlušným a rozpustilým dětem, že je sebou vezme. Rozumnější rodiče, kteří se spokojili s menším postrašením dětí, to učinili tak, že otec odešel pod záminkou, že jde do stáje dát koňům, přistrojil se na komoře za svatého, kde už dary pro děti měl přichystané. Matka zatím seděla s dětmi u stolu připravujíc je na příchod svatého, jenž jim dárky donese. Svatý přišel a přeptav se dětí: „Kolik je Pánů Bohů? V kolika osobách? atd.", nařídil jim modlit se Otčenáš, a napomenul je, aby poslouchali tatíčka a maměnku, obdařil je dárky rozličnými s pohrůžkou, aby byly hodné, že bude poslouchati (dávati pozor, co dělají) za komínem.
Děti prohlížely dárky, radovaly se a zapomněly na strach, až i nejstarší si dovolil otázku: „Maměnko! A byl to svaté? nebyli to tatíček?" Matka mu pohrozila: „Svaté poslóchá za komínem, dostaneš!" Tím skončilo vyšetřování, a děti opět dárky prohlížely těšíce se z nich. Ráno v den sv. Mikuláše posílaly tetičky a kmotřenky dětem rozličné pečené koláče na způsob dětí, vojáků, zajíců, žebřů a perníkové srdce, ovoce, nebo dělané panenky a jiné dárky. Bohatší tetičky přidaly pro děti i nějaké šaty, botky nebo kousek plátna na košile, a tomu říkali „posýlati svatého". (opravdu se psalo posýlati)
Stalo se kolem roku 1850.
autor: František Skopalík (1822, Záhlinice – 1891, Holešov), byl moravský vlastivědný pracovník, písmák, tři desetiletí starosta Záhlinic a politik, v 2. polovině 19. století poslanec Moravského zemského sněmu a Říšské rady.
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha: Veselé chvíle v životě lidu Českého, autor: Čeněk Zíbrt, vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
