Vzduchem se chvěla sladká tucha jara,
svítilo slunce, rašil mladý bez;
pohádka nová a přec věčně stará
od země snula se až do nebes.
Příroda vzkříšení že očekává,
i země teplý slunka polibek,
jež ničí sněhy, ledy rozpukává,
zeleným rouchem halí její vděk.
To v dobu jest, kdy nad kopule Říma
z celého světa zvony létají,
v nočním kdy spánku lidstvo tiše dřímá,
vzduchem se rozhlaholí potají.
Drobounký zvonek chudé horské vísky
svůj hlásek přidává к nim dojemně,
a mocný chorál, daleký i blízký,
nad věčným městem zvoní tajemně.
Tu zvony pláčí, jásají, tu lkají,
ve souzvuk velebný a mohutný,
však tiše dřímá lidstvo v zemském kraji
a nevnímá ten chorál přesmutný.
Že lkají nad vztyčeným dřevem kříže,
nad Tím, Jenž trní v čelo dal si vplést,
kdy v umírání hlavu sklonil níže,
a vydechl: »Již dokonáno jest!«
Když na Golgotě bylo dokonáno,
tu jasný den se v hrůznou změnil noc,
po níž však lidstvu nové vzešlo ráno
když Beránek se vydal vlkům v moc!
To hlásají ty zvony hlaholící
večerní dobou v spící krajiny,
nad věčným městem, bledém při měsíci
vyčkávajíce slavné hodiny.
Až zpět se z věčného navrátí Říma,
chorálem velebného nadšení
se jejich kovový hlas rozehřímá
o Spasitele slavném vzkříšení.
