Svatý Mikuláš byl především považován za patrona dětí a školní mládeže. K tomuto patronátu přispělo i mnoho legend, ve kterých vystupoval jako ochránce chudých dětí. Jeho oblíbenost dokazuje i tento verš: „Byl u nás přítel náš sv. biskup Mikuláš.“
Že světec Mikuláš byl od nejdávnějších dob považován za patrona školní mládeže a školství vůbec, poznáváme i podle toho, že při svatomikulášských kostelích bývalo zvykem zakládat školy. Svátek světce Mikuláše proto býval nejprve svátkem školním, dopoledne byl slaven bohoslužbou a odpoledne mikulášským průvodem.
V den před sv. Mikulášem si volili biskupa- chlapce (tyto obřady probíhali i v Německu, Francii, Anglii) buď žáci sami nebo ho určovali učitelé. Stával se jím nejhodnější hoch, který byl hoden tohoto čestného úřadu. O sv. Mikuláši chodíval „biskup“ uprostřed dvou asistentů, ustrojených za kněze nebo jáhny do biskupského chrámu na nešpory. „Biskup“ chlapec sedával v ornátu biskupském, s vysokou čepicí na hlavě i berlou v ruce na čestném místě u hlavního oltáře. Po nešporách míval veršovanou promluvu buď v latině nebo v řeči domácí. Potom býval uveden k biskupu a obdarován. Hlučnější částí slavnosti býval však průvod s „biskupem“ chlapcem po městských ulicích. Před „biskupem“ nesli žáci, kteří byli ustrojení prapory a dlouhé žerdě, na nichž visely zvonky a pečivo, různé figurky znázorňující. Za nimi jel „biskup“ chlapec na koni v biskupském ornátu, mezi svými jáhny. Za „biskupem“ šli nebo na koni jeli starší žáci ve svých krojích: v šedých kabátcích a černých pláštících a zpívali. Na konci se rojilo a hemžilo ostatní mladší žactvo roztodivně oděno. Bylo vidět apoštoly i jiné svaté se svými odznaky, anděly, kněze, mnichy, krále, rytíře, radní pány, krejčí, ševče, sedláky, vojsko, šašky, černochy, pohany a čertíky. Průvod býval velmi hlučný, neboť žactvo po ulicích skákalo, tančilo, žertovalo i další šelmovství kratochvilná provádělo za doprovodu hudby, zpěvu a třeskutých zvuků fanfár. Z oken domů se jim sypaly dary. Slavnost obyčejně končila hostinou.
Tento obyčej popisuje v polovině 16. století Auban Mirotický: „Na den sv. Mikuláše mládenečkové, kteří pro učení do škol chodí, mezi sebou tři vyvolují. Jednoho, kterýž by biskupem a dva, kteříž by kaplanové byli. Ten toho dne ode všeho houfu žákovstva do kostela slavně uveden jsa, při službě Boží sedí, kterážto slavnost, když se dokoná, s vybranými k tomu dům od domu chodíc a zpívajíc peníze shromažďuje.“ V Praze v XV. století chodívali s „biskupem“ školní mistři a žáci, vyšňoření drahocenným šatem plným klenotů a skvostné ozdoby. Obchůzka takového biskupa a jeho komonstva, jako za starodávna se říkávalo „rytířstva sv. Mikuláše“ a nazývalo se „Uvádění biskupa do domu.“ (episcopum conducere in domus)
Přílišná nádhera těchto průvodů se nelíbila občanům Starého i Nového Města Pražského, a proto zapověděli dne 6. prosince roku 1447: „Rytířům školním svatomikulášským na koních jezdit, než chtějí-li, aby prostě ve svých šatech pěšky chodili, aneb ve městských sukních, ne příliš drahých bez všelikých nádherností a ozdob, bez pásů pozlacených, bez zápon a věnců perlových. A to uložili zachovati na budoucí časy.“
Žáci však vedli svou dále. V roce 1499 byli svoláni rektoři škol Pražských a napomenutí, aby Mikuláše slavili beze všeho přepychu a hlučného průvodu. Slíbili „že se pozlatiti nechtějí ani užívati drahých kamenů, že zanechají vozy, koňstvo a trouby, a že pokorněji budou sobě vykračovati.“ Tak slíbili, ale nepolepšili se. O sv. Mikuláši vyjeli si po starém zvyku v nádherných krojích, na vozích, na koních, s hudci a hřmotili po ulicích, jako kdy jindy. Za neposlušnost byli někteří trestáni, před rektora universitního zavoláni — konečně pře skoncována na přímluvu některých měšťanů.
Podobné průvody znali také v jiných městech, kde jezdíval Mikuláš v průvodu andělů, vojáků, mastičkářů, bručícího medvěda, čertů, z nichž jeden vedl kozla, a jiných přestrojených mladíkův. Tyto školní mikulášské obchůzky se v Praze udržely do r. 1776. Toho roku je zakázal císař Josef.
Je známo, že v prvních dobách středověku byl lid ještě zpola pohanský a miloval hlučné hry, průvody, hody a tance, jimiž byl navyklý z „pohanské“ doby a jimiž uctíval své bohy. Hlasatelé křesťanství byli k těmto zvykům, které byli v povaze lidu hluboce zakořeněným shovívaví; neodstranili je rázem, nýbrž je trpěli. Vyloučili z nich to, co se nedalo srovnat s novým křesťanským řádem a hleděli při nich zamezit výstřednostem a bujné rozpustilosti. Takto upravené staré zvyky, při nichž se lid o jistých křesťanských svátcích oddával veselí a radovánkám, ztratily svůj pohanský ráz a dělaly se k poctě některého světce.
Tak to bylo i s průvody o sv. Mikuláši, jež měly být lidu náhradou za bývalé obřadní hry a tance pohanské. A byla to pěkná a veselá slavnost, oslavující nejoblíbenějšího světce skvostným i veselým průvodem; těšilo se nejen studenstvo, nýbrž i měšťanstvo. Později však, když poklesly mravy, zvrhly se i průvody mikulášské. Z obchůzek, jež dříve měly náboženský ráz, staly se místy divoké orgie, jež byly rozpustilé chásce vítanou příležitostí k lomozným schůzkám a darebnostem. Průvodů se účastnila i opilá a zdivočená chátra, která bezbranné lidi napadala, týrala i vraždila, domy plenila i bořila, a jiných zločinů se dopouštěla.
Proti průvodům horlil i Mistr Jan Hus (1369-1415): „Učiniece žáka potvorného biskupem, posadie na oslici tváří k uocasu, vedú ho do kostela na mši a před ním mísu polévky a konev neb čbán piva i držie před ním, an jie (t. j. pojídá) v kostele. A viděch, an kadí oltáře a zdvih nohu nahoru i vece hlasem velikým: Bú! — A žáci nesiechú před ním veliké pochodně miesto (místo) svěc a chodie oltář od oltáře tak kadě. Potom uzřech, ano žáci vše (všecí) opak kukly kožišné obrátili (oblékli kožichy na rub) a tancují v kostele a lidé se dívají a smějí a mnějíce, by to bylo vše svatě a právě (že tak se děje po právu), že to mají v své rubrice, to jest v svém ustanovení“ a Mistr Jan Hus sám se přiznává: »Dokud sem byl mladý v letech i rozumu, také sem byl z té rubriky bláznivé ... (a) byl jsem jednú pohřiechu kraboškú . . .«
Církev se snažila zakazovat tyto nezbedné průvody zvlášť na provinciálních synodách. Taktéž duchovní vrchnost nařídila ve dnech, kdy se lomozné průvody nejvíce konávaly: v den před sv. Mikulášem a o štědrém večeru, přísný půst, aby zabránila nestřídmostem. Přes všechny tyto zákazy a omezení se tyto lomozné a nezbedné obchůzky ještě na dlouho udržely.
Nádherný a slavný průvod rytířů svatomikulášských, jak jsme ho poznali ve výše uvedeném vyprávění časem zakrňoval, až se změnil v pouhý obyčej chodit s přestrojeným Mikulášem po domech, kde měli děti. Ba i to bývalo zakazováno, že prý se tím děti straší. Tak na jedno pachole v Mělníce roku 1607 na den sv. Mikuláše „vyskočil Daniel Voborský v světnici školní ze zákamní, vzav na sebe potvornou larvu a (je) tak přestrašil, že skrze to v těžké a nebezpečné nemoci až posavad s velikou bolestí, starostí a nákladem rodičův zůstává.“
Otec nemocného dítěte pak poslal stížnost na Jana Voborského, správce školy mělnické na vyšší místa a rektor a mistři pražské univerzity ho následujícím způsobem pokárali: „S nemalým jest nám podivením, že ty, jsa za předního správce školy města Mělníka, smíš se toho dočiňovati a přes poručení potvorného biskupa strojiti a na zkrácení zdraví malých dítek témuž starému biskupu v škole i také krom školy dovolovati, aby jiné děsil a k nemoci, snad i k smrti, čehož milostivý pán Bůh uchovati rač, připravoval...“
V mnoha dalších starých textech se dočítáme stejně podobných stížností: „Mikuláši“ děti nerozumně strašili, a tak kněz Seelisko chválí zbožný obyčej udělovat a nakládat na sv. Mikuláše dětem hodným ořechy, jablka a hračky, neposlušným metlu, ale napomíná, aby se to dělo „při tom starodávném obyčeji předkův... všechno s mírou a rozumným rozvažováním, bez nešikovného, ano i mnohokráte velmi škodného strašení mládeže a bez všech k vychování dítek nepatřících okolostojičností.“
„Mikuláš“ sám ovšem dětí nestrašil, ale za to čerti a „smrt“, jež se přidružila k průvodu jeho. České Noviny z r. 1786 přinášejí zprávu z Klatov, že „několik ničemných chlapů se přestrojilo za Mikuláše, z nichž někteří převlekli se za akolity v duchovních komžích, za laufry, za smrt a jiní zase za čerty a v té maškaře proběhali celé město, děsili po domech děti a s čeládkou neslušně a nelidsky zacházeli.“
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
