Historie mikulášské nadílky je spjata s obchůzkami maskovaných postav, které mají svůj počátek ve středověkém svátku, tzv. biskupské chlapecké hry provozované ve městech západní Evropy. Původně při nich jeden žák přebíral i s berlou funkci představeného kláštera a jeden den v roce v zastoupení patrona Mikuláše vládl klášteru i škole. Zprvu to bývalo na svátek betlémských neviňátek 28.12. a asi ve XIII. století došlo k přeložení na den sv. Mikuláše, ve spojení s oslavou patrona školáků sv. Mikuláše. O nadílku dětem nešlo.
Součástí středověkého svátku „chlapeckého biskupa“ byly hlučné průvody, kdy do bohatých oděvů vystrojení žáci jezdili na koních s biskupem, doprovázeni rozmanitými maskami. V Praze pořádali žáci v den sv. Mikuláše jízdy rytířů. Biskup jel na otevřeném voze a jeho rytíři na koních. Stávali se jimi chlapci z předních zámožných rodin. Doprovázeli je trubači a pištci, přidávaly se k nim různé maškary, andělé, čerti, turci, mastičkáři, medvědi. Průvod přiváděl rytíře do domu jejich rodičů, kteří synovo vyznamenání odměnili penězi. Končilo to biskupským obědem, na který se přispívalo z obecních fondů. Hlučný studentský obyčej zvaný „uvádění biskupa do domu“ a jeho průvod, rytíři sv. Mikuláše, měly v Praze potlačit městské univerzitní zákazy (1447 a 1494), reagující na kritiku veřejnosti.
Z dobového zápisu:
L.P. 1447 Pražané Starého i Nového Města zapověděli rytířům školním svatomikulášským na koních jezditi, než chtějí-li, aby prostě v svých šatech pěšky chodili aneb v městských sukních nedrahých, bez všelikých nádherností a ozdob, bez pásů pozlacených, bez zápon, věnců perlových. A to užili zachovávati na budoucí čas. (O rytířstvu svatomikulášském, žácích to, kteříž chodili 6. prosince v biskupských a rytířských šatech)
Rozverné středověké mikulášské tradice se přenesly i na venkov ve formě veselých průvodů a obchůzek v nichž vystupoval biskup Mikuláš a v nichž se uplatňovaly krajové zvyklosti. Mnohde byly až do 18. století obchůzky na postavy a masky daleko bohatší, než jak je známe dnes. A tak zvyky, které se dodržovaly na svátek svatého Mikuláše, spíš připomínaly masopust. V průvodu jsme tak mohli vidět třeba i víc Mikulášů než dnes. A kromě i dnes tradičních čertů a andělů, v něm mohli být i husaři s šavlemi, myslivci s puškami, Turci, smrtka, jezdec na koni, ras, Žid, a další. A navíc je doprovázela i kapela. A tak, když celý tento průvod vešel do stavení, měli všichni dělat co proto, aby se tam vůbec vešli.
Ve vývoji mikulášských obchůzek se smysl obyčeje pomalu přesouval na postavu Mikuláše a jeho dárcovskou úlohu. Mikuláš začal rozdávat dárky, avšak on i jeho družina dary také přijímali, jak to ukazují příklady např. z Valašska. I postavy z mikulášských obchůzek se vyvíjely až se na většině míst ustálily na tradičního Mikuláše (biskup, svatý), čert (zlý, krompus ve Slezsku), anděl, někde také maska smrti (smrtka, smrtička). Mikuláš, zvaný také svatý, svatošek, se usadil v lidové tradici českých zemí v přestrojení biskupa, patří k němu bílá košile a sukně, vysoká koruna na způsob mitry, berla, dlouhé vousy z koudele nebo lnu, papírový ornát podlepený plátnem. K jeho starým atributům, znakem převzaté pedagogické úlohy patří metlička z březového proutí.
Mitra je látková, do dvou hrotitých oblouků vybíhající obřadní pokrývka hlavy vysokých církevních hodnostářů. Ornát je svrchní liturgické mešní roucho užívané kněžími v římskokatolické církvi.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková
