(V roce 1884 sepsala pohádku Sofie Podlipská, sestra Karoliny Světlé)
V jednom starém zámku uprostřed lesů v horách seděly tři děti ve vysoké klenuté jizbě a velmi se bály. Jakýž div, že se bály? Bylo pozdě na podzim a vítr hučel a skučel venku, že bylo hrůza poslouchat to dopuštění.
Ty děti se jmenovaly Anežka, Márinka a Hugo. Bydlely v tom zámku se stařičkou tetičkou a rovněž tak starou klíčnicí. Jejich rodiče prodlévali tuto zimu v Itálii. Tetička slíbila, že si vezme děti na ten čas s radostí k sobě. Děti byly tomu zpočátku rády, bývaly tam s rodiči často o prázdninách. Když k tetičce přišly v průvodu rodičů, také se jim tam velmi líbilo. Bylo ještě krásné počasí, avšak to přešlo. Rodiče byli vzdáleni, byly plískanice, později padal sníh, dny byly krátké, vyhlídka do hor, za jasných dnů rozkošná, byla stále zamlžena. Bylo smutno a pusto vůkol, a posléze se dokonce rozzuřila vichřice, že děti nikdy nic podobného neviděly a neslyšely.
