Meluzína, krásná paní,
varovala darmo chotě,
před nedělí o koupání
by ji nechal o samotě.
Vešel k ní a ona v bázni
studem, hanbou uzarděná,
jednou chvílí v tajné lázni
v rybu, pannu proměněna.
Panna horem, ryba dolem
pro ni nejsou žádné léky —
Kvílí, pláče velkým bolem,
odsouzena na pravěky.
Do povětří vyletěla,
s větrem byla klatbou sňata;
do Krkonoš za ním spěla,
zná ji u nás dvůr i chata.
Běduje tak žalostivě,
úpěnlivě hvízdá, skučí,
s větrem v kole víří divě,
až to v uších duní, hučí.
Ale dobré hospodyně
příčinu těch nářků znají:
vyjdou k plotu z tmavé síně,
krupici jí na plot dají.
O Vánocích, v masopustě
dají také sůl a mouku,
dají hojně, dají hustě
v míse na kůl u palouku.
Aby měla pro své děti
Meluzína na dvě kaše
ona svátky také světí
jako my a děti naše.
Aby na svaté tři krále
vítr, když se ztišit zpouzí,
uchlácholit mohla malé,
netrpěla s nimi nouzi.
A když kvílí po oboře
nebo skučí v domě, v poli.
aby utišila hoře
z jara, když ji hlava bolí,
Meluzíně medu dají,
na paseku nosí v klíně,
příčinu že nářku znají
dobré naše hospodyně.
Hospodářství neuškodí,
neuškodí ani v domě,
v poli se pak hojně rodí,
na ovocném hojně stromě.
Meluzína s větrem letí
k městu, k pláni, k vodě, k boru,
povětrník může mleti,
od zlého nás chrání moru. .
A když vítr v horách duje,
Meluzína letí, hvízdá,
Krakonoš ji pozdravuje
ze skalního svého hnízda.
Naproti jde, vždyť se znají,
chlácholí ji a se dvoří,
mnoho k vůli udělá jí,
by šla dále za pohoří.
Meluzína dále letí.
Nemine však půlhodina,
Krakonoš jde do podsvětí —
na Sněžce zas Meluzína.
Kniha: Pověsti krkonošské, 1894
autor: Josef Jodas (26.6. 1828, Sytov – 1.5. 1906, Železnice u Jičína). Soubor veršíů národopisce, osvětového pracovníka a básníka podrkonošského regionu. Básně tematicky napodobují Erbenovu tvorbu, a přitom využívají místních pověstí, lokalit a postavu Krakonoše.
