Lucie den byl dětem velmi nemilý. Byla pověra, že chodí tu noc Lucie, bílá to, dlouhá, rozcuchaná žena, a strašily se jí děti, že je vezme, jsou-li neposlušné.
„Bojácnost je pravá nemoudrost“
říkala babička, a neměla ráda, když se děti strašily něčím, ona je učila nebát se ničeho, leda hněvu božího, ale vymlouvat jim některé pověry, jako to otec vždy činil, když mu začaly povídat o vodníku, prašivci, světýlkách, o žhavých mužích, kteří se mnohdy před člověkem kutálejí jako otep slámy, jimž ale za takové posvícení na cestě pěkně poděkovat se musí, a to neuměla, poněvadž víra na ně příliš v ní vkořeněna byla. U ní byla veškera příroda oduševněna dobrými i škodnými duchy. Věřila ona i ve zlého ducha pekelného, kterého Bůh na svět posílá, aby zkoušel lid boží, ona to vše věřila, ale nebála se, majíc v srdci pevnou, nezvratnou důvěru v Boha, v jehož moci celý svět, nebe i peklo, a bez jehož vůle člověku vlas s hlavy nesejde.
Tu důvěru hleděla také vštěpovat v srdce dětské. Proto když Vorša na den Lucie začala mluvit o bílé ženě, babička ji hned okřikla, dokládajíc, že Lucie jen noci upije. Nejlepší to uměl Míla, on vždy chlapcům vyřezával buď sáňky, pluhy, vozíčky, nebo dělal louče, a chlapci se od něho nehnuli. Když byla o něčem strašlivém řeč a Vilím se k němu tiskl, říkal: „Nic se nebojte, Vilímku, na čerta vezmeme kříž, na strašidla hůl a vymlátíme jim.“ To se chlapcům líbilo a s Mílou byli by šli třebas o půlnoci kamkoli; a babička mu přikývnouc říkala: „Inu, což je to všecko platno, muž je přece jen muž.“ — „To je pravda, a Jakub nebojí se ani čerta, ani pana správce, který je horší než čert,“ pravila Kristla.
zdroj: z knihy Babička, napsala Božena Němcová (1820, Vídeň – 1862, Praha)
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
