Den po Velikonočním pondělí se v Bubenči každoročně odehrávala lidová jarní slavnost označovaná jako Slamník, do konce šedesátých let 19. století zvaná Štrozok. První zmínka je o ní již z roku 1624. Pořadateli a původci slavnosti byli pražští krejčí. Jejím symbolem byla vysoká tyč (májka) se slamníkem.
To vždycky pražští krejčovští tovaryši nacpali pytel z bílého plátna slámou (slamník), ten opentlili a ozdobili. Na slamník, který symbolizoval manželský život, se udělala nebo vyšila podoba mládence a panny. Na pentlemi ozdobené urostlé břízce, později dlouhém bidlu pak nesli slamník tovaryši se svými děvčaty v čele průvodu, ke kterému se přidávali další lidé. I celá cesta byla lemována slamníky, které visely na stromech i na domech. Nejčastěji se vycházelo ze středu města Bruskou branou. V Bubenči je pak vítala ozdobená brána také s visícím slamníkem, zde průvod slamník vztyčil a tímto aktem byla slavnost zahájena.
Kdo má uši, poslechni, kdo má oči, prokoukni.
Buďte čistí a nevinní, jako tento slamník bílý
bez poskvrny mašlemi jest pěkně okrášlený.
Narodil se krejčí pán, veselme se!
Šel pro vodu, roztloukl džbán, radujme se!
Pouť doprovázely atrakce a stánky se zbožím všemožného druhu. Své umění zde předváděli například provazolezci, artisté, siláci, tanečnice, jarmareční zpěvačky či různá divadélka, cirkusy a zvěřince. Zábavu měl svými promluvami organizovat takzvaný tlampač (dobově plampač-dnešní bavič). O některých vystavených kuriozitách a klamných senzacích nás informuje dobový tisk. Zaznamenáno je kupříkladu předvádění zápasu s "lvicí mořskou" (tuleň), vystavování "mořských panen", šestinohých telat, srostlých krav, trpaslíků, obrů a lidí nadměrně obézních. Atmosféru dokreslovaly zvukové vjemy: "...lomoz, hluk, křik, chrapot a skuhrání zpěváků, vřískot frkaček, řev vyvolavačů, zvuky mnoha hudebních nástrojů-ohlušující zábava, chaos naprosto nepopsatelný a nevylíčitelný".
K občerstvení návštěvníků sloužily nejen místní hostince, ale i množství příležitostných stánků. Zboží se též prodávalo rovnou z nůší a byly to ledajaké dobroty, například perník, marcipán, preclíky, housky, malovaná vejce či kyselé okurky ze škopíčků. Opravdu proslavené a po řadu let připomínané byly koláčky "pekaře pod schody" v Bubenči, jehož krám měl vždy nejlepší odbyt. Velký zájem projevovali kupující také o obrovské rohlíky zdobené fábory. Konzumovalo se množství vuřtů, párků, uzenek, pepřenek a jitrnic, pivo i víno teklo proudem.
Slamník byl oblíbený ještě z jednoho důvodu: v úterý po Velikonocích – jediný den v roce – bývala totiž veřejnosti zpřístupněna Královská obora (Stromovka). Takovou příležitost si Pražané nenechali ujít, a tak si jarně vystrojení udělali do Stromovky vycházku, první v roce. Cestu prý také zdobily slamníky. Později (doloženo od r. 1722) se mohlo do Královské obory vyjet i kočárem. Takový výlet patřil mezi prestižní společenské události zámožných Pražanů, ba i šlechticů. V první polovině 19. století se tu panstvo bavilo závody v běhu, jízdě na koních i v kočárech, a dokonce se na tyto dostihy uzavíraly sázky.
Počátkem 20. století se začala projevovat zastaralost a ustrnulost charakteru slavnosti. V tehdejším tisku se upozorňovalo na maloměstský ráz Slamníku a uvažovalo se o kvalitě duševního prožitku. Noviny vybízely ke kultivovanější zábavě s tím, že budoucí Velké Praze by slušelo něco jiného než "švanda, tanec, pití a marcipán". Poslední přímé doklady o konání jarní veselice pocházejí z dvacátých let minulého století.
zdroj: archiv Antonín ViK a Český rok od jara do zimy: Milada Motlová
vyobrazení: iustrace Antonín Gareis: Výjev ze Slamníku. Reprodukovaná kresba. Světozor 1876
druhé vyobrazení: pohlednice, počátek 20 století
