Letní slunovrat
Té noci opojných jak zvuků víření
mne jala hudba vod, a něžné květy strání
mi ve tvář zavzdychly ve větrů zachvění
a kol mé hlavy táh’ dech zlaté žatvy zrání.
V líbezný vnořen sen jsem opojen pak mnil,
že slyším srdcí tep a vzdechy opojené
pobledlých lesních žen, k nimž ret se naklonil,
by pil jich polibky, mdlou něhou roznícené.
A řečí horečnou zdroj ke mně promluvil,
les v ticho ponořen v své hloubi vůně skrýval...
Hrál vítr haluzí, jak do strun lýry bil,
na čelo zrosené mi střásal květů příval.
Řad stínů kol mne spěl a zlatých bludic smích
zapadal v houštinách, kde lačný zrak můj hledal
tančící řetěz vil, s rtů jejich rozkvetlých
dech v chladnu půlnočním jak závoj mlh se zvedal.
V jich okruh čarovný jsem vkročil bled a tich.
Hvězd sněžení jsem zřel měsíčných tkání sítí,
kdy k zemi padaly, hasnouce v objetích
ztemnělých v dáli hor, kde jitřní nach se nítí.
A stesk jal srdce mé, v něm navždy pak se skryl —
Dech země líbezný v své vůni rozkoš choval,
svou něhu bezelstnou mi v čelo žhavě vryl.
V klín lesů klekl jsem a bohům obětoval!
autor: Rudolf Medek (1890 – 1940), časopis Večery, 1912
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
