Lěšímu, jehož pravomoc se také vztahuje na pole a luhy, podobá se Polevik a Lugovik. Polevik, Polevoj bývá přede žněmi vysoký podle obilních stébel, a po žních se cvrkává a stává se maličkým jako strniště. Utíká před ranami kosy a kryje se v těch klasech, které zůstanou ještě státi. S posledními klasy dostává se do žencových rukou a s posledním dožinkovým snopem bývá přivezen do stodoly. Polevik zjevuje se v poledne a před západem slunce. V této době není radno na poli spát. Polevik v podobě silného chlapce projíždí se na koni po poli a kdo by spal, toho zajede nebo naň pošle nějakou nemoc. Zjeví-li se v noci, zvěstuje neštěstí, např. požár.
Lešijovi se podobá také Div, bytost zmiňovaná již ve staroruské literatuře, a zlovolní lesní duchové jako Nikola či Mikola, jehož jméno je snad odvozeno od světce Nikoly Dupljanského, který žil v dutém stromě. Lesní démon Mikola je znám i Kašubům, ti věří, že dává pocestným hádanky a tomu, kdo uhádne, ukáže cestu, kdežto kdo neuhodne, propadne moci zla.
Na Ukrajině se zjevuje Perelesnyk (Perelestnik), Pidlesnyk jako incubus (Jde o démona, který se pohlavně stýká se ženami, ve spánku je znásilňuje, případně u nich vyvolává sexuální představy. Incubus přitom oběti vyčerpává, někdy až k smrti.) Vypadá prý jako krásný a mladý jinoch. Ukazuje se rád v podobě zemřelé osoby zvláště milence a láká dívku, která po něm pláče. Baví se s ní a celuje ji, ale taková dívka brzy umírá. (Světozor, 1889, III. 91, 92 č. 13. a 14.)
Bělorusové vypravují zase o Bělunovi, starci s dlouhou bílou bradou v bílém oděvu, který pomáhá o žních žencům pracovat a uděluje jim bohaté dary. Zjevuje se jen ve dne a vyvádí zbloudilé z lesa; odtud pořekadlo: „Tma v lese bez Běluna.“
Podobní duchové polní jsou: Žithola, Žitavec. Žitná bába, Žitný děd atd.
kniha: Nákres slovanského bájesloví – Jan Hanuš Máchal (1855, Nové Dvory – 1939, Praha)
byl český slavista, literární historik, filolog a mytolog.
