Pohanští Slované prokazovali lesům a stromům velikou úctu, proto se v jejich mytologii objevuje mnoho lesních duchů, bůžků, kteří střežili jejich posvátný klid.
Lesní duch, bůžek byl ve východoslovanské mytologii démon, nazývaný také Lěšij, Lěsovik, Lěšak, Lěsnik, Lisun, Polisun. Ukazuje se buď v podobě lidské nebo zvířecí, ale jsou i domněnky, že se rád přeměňoval ve stromy a jako duchové pak žili ve kmenech stromů. V podobě lidské Lěšij vyhlíží jako stařec s dlouhými, bílými vlasy a vousy, má zelené oči svítící jako jiskry, tělo pokryté srstí; někde mu přikládají drápky a malé růžky. Vzrůst jeho záleží na stromech, kde se zdržuje. V lese může vzrůst do výše vysokých stromů, venku na poli bývá nízký jako tráva. V ruce mívá knut (tlustý kožený bič) nebo palici. Často se pocestným zjevuje v lese jako obyčejný člověk, například stařec ve starém kaftanu (plášť ke kotníkům), s červeným pásem, nebo jako nějaký jejich známý, jako vozka, kočí a podobně. Jindy na sebe bere podobu medvěda, vlka, zajíce, červeného kohouta atd. Někdy mívá i kopyta a ocas.
Žije v hlubokých lesích i na polích. Les, pole a louky jsou jeho říší, kterou v noci opatruje. V jednom lese žije obyčejně jen jeden Lěšij. Pokud jde o větší les žijí v něm dva nebo i tři Lěší, kteří se často nepohodnou a o hranice lesního pozemku svádějí kruté bitky. Válčí stoletými stromy, které z kořene vyvracejí a stopudovými kameny odlomenými ze skal. V severních ruských krajích se domnívají, že nad lesy panuje car lesní, jehož sluhové jsou Lěšij, Lesovik, Borovik, Mochovik atd.
Někteří Lěší žijí o samotě v lesních pustinách a jeskyních, jiní milují společnost a staví si v lesích prostorné příbytky, kde hospodaří s ženami (Lusinkami) a dětmi. Když se Leši žení, vzniká prý divoký šum a ruch v lese; prudký vítr ohýbá stromy, roznáší hranice dříví a zdvíhá suché listí do výše.
Hlavním úkolem Lěšího je strážit les. Nestrpí, aby někdo v lese hvízdal nebo pokřikoval. Zahání lesní zloděje, děsí je křikem a tropí s nimi žerty. Pod jeho vládou a ochranou je i zvěř a ptactvo lesní; vlci a zajíci tvoří jeho stádo. Ze všech zvířat nejvíce miluje medvěda, s nímž hoduje a pije. když se Lěšij opije a usne, hlídá ho medvěd a chrání ho přeď útoky Vodjaných.
Kdykoliv kráčí lesem, aby obhlédl svůj majetek, provází ho šumot lesa a stromy kolkolem se chvějí. Bloudí rád po lese, houpá se na stromech, proto se mu říká „Zybončik“. Hvízdá, chechtá se, tleská dlaněmi, práská knutem, řehce jako kůň, bučí jako kráva, štěká jako pes a mňouká jako kočka. Od něho pochází ozvěna; prudký vítr vane kolem něho, proto nikdo neviděl jeho stopy ani v písku ani ve sněhu. Povahy je škádlivé a vysměvačné, odtud přísloví: „Nechoď do lesa, tam Lěšij šašky tropí.“ Rád svádí pocestné z cesty a užívá k tomu rozmanitých prostředků: přestavuje mezníky a znamení ukazující cestu, proměňuje se ve strom, který stanoví cestu, mnohdy na sebe bere i podobu přítele pocestného, aby ho jen zmátl a do bažin nebo houští zavedl. Napodobuje také pláč dětský nebo ston umírajícího, ano i v řeku se proměňuje, jen aby ho z pravé cesty svedl. Mnohdy mu zakalí oči prachem nebo mu vezme čapku a přimrazí mu saně, aby nemohl dále. Kdo zbloudí, pomůže si tím, že zuje obuv a obrátí v ní nášlapek, tak najde zase pravou cestu. Často v podobě kočího nabízí poutníku svůj povoz a, když tento se posadí, zaveze ho někam, tak že se konec konců ocitne najednou na střeše mlýna nebo na hrázi nad samou vodou nebo na vršku vysokého stromu atd.
Do svých houštin rád zavádí dívky a děti, které se po dlouhém čase odtud vracejí „zneuctěné“, ale ty o svém pobytu u Lěšího nemluví. Vyměňuje také děti; vyměněné dítě bývá hloupé a žravé, ale silné jako kůň. Ve dvanáctém roce uteče do lesa. Onemocní-li někdo po příchodu z lesa, věří, že Lěšij na něho poslal nemoc; aby se uzdravil, zavine kousek chleba se solí do plátna a položí ho v lese jako dar pro Lěšího. Člověk, kterého Lěšij obešel, ztrácí pamět i rozum.
Pastýři a myslivci si přízeň Lěšího kupují dary. Pastýř prý mu má obětovat na léto krávu, aby mu ochraňoval stádo a žádný kus se mu neztratil. Lovci kladou pro něj chléb se solí na některý peň (kmen) nebo mu nechávají za oběť první ulovené zvíře. Kromě toho je možné si jeho služby získat zvláštním zaříkáním. Lid zná rozmanité ochranné prostředky, aby je Lěšij nemohl do lesa zavésti. Např. obrátili oděv na ruby, obuli si pravý střevíc na levou nohu nebo se sklonili a podívali se skrze nohy za sebe atd.
V noci se perou Leši s Vodjanými, při čemž rozléhá se po lese hřmot a praskot padajících stromův a hukot šumících vln. Jakmile udeřil první mráz, loučí se Lěšij se svým lesem; počne zuřiti, láme zlostí stromy a zahání zvěř do lesních doupat.
