Léto v horách je krásné, zima je zlá. Na temenech Radhoště, Lysé, Smrku a Kněhyně roztaje sníh až koncem máje. V polovici máje je sníh ještě i na Konečné. Začátek června je nejkrásnější. Zeleň lesů je něco překrásného, a to koncem máje a počátkem června.
Konejte i den cesty, abyste uviděli svah bukových lesů v májové zeleni! Koho vábí ptačí zpěv, musí do lesů také v máji. Ráno v máji bývá chladné, ještě schováváš ruce do kapes, ale slunce je zlaté, lesy voní a ptačího zpěvu je také nejvíc ráno. Ogaři a děcka vyženou krávy na pastvu a každá má na hrdle zvonek. To je také zvláštní hudba hor, zejména na straně slovenské kravaři pasou větší stáda a sta zvonků, tónů rozmanitých, provází vás, horami cestující, po celé dni. Psi štěkají, pasáci pokřikují, helekají a zpívají. Na polanách lulkyně tancují, vždy v takovou dobu, když tam nikdo není. Když tráva doroste, je senoseč, a to jsou svátky v horách. Na stráních drvaři kácejí, při cestách šindelkáři z Turzovky. . .
(z knihy Hranice, 1914, autor Karel Kálal)
Úryvek z knihy Strážcové hor:
Rigola, když nevěstu se všech stran obhlédl, sdělil, že musí se svatbou čekati, až bude po žních, ale tím nikoho z domácích nezarmoutil. Čekali žně dříve, než měsíc se dvakráte v úplňku objeví. Pobavili se, porozprávěli а k večeru se vracel ženich zase k domovu. Měsíc, z jehož nedávno kulaté tváře již část byla zatemněna, svítil jasně ženichovi na cestu. Když se dostal do průsmyku a šel kolem roztrhaných hrází, za nimiž hájil tyto brány zemské, napadlo ho, aby se podíval, nestojí-li v temnu lesa Kumáni. Při myšlence té se zachvěl, ale přece zadíval se do průsmyku ve tmě se tratícího. Nezpozoroval tam ničeho. Oddychl si spokojeně a šel dále.
Sotva několik kroků udělal, zaslechl z lesa volati: „Hú, hú, huhú!“ Zastavil se a poslouchal.
„Hú, hú huhú!“ ozývalo se z lesa ještě silněji. „To jsou húkalky (lesní panny)!“ pomyslil si Rigola. Ohlédl se a spatřil v temnu lesa míhati se v bílý šat oděnou postavu. Mráz ho obešel po celém těle. Poznamenal se svátým křížem a umínil si, že se neozve ani neohlédne, ať se děje co se děje.
Húkalky jsou v pověře lidu hor Karpatských lesní panny nebo víly, obývající hluboké lesy. Lákají k sobě muže zpěvem nebo húkáním. Ozve-li se jim, hned jsou při něm, popadnou ho a tančí s ním až do umdlení a někdy až bezduch klesne na zem. Húkalkou stane se dívka, umře-li v ten čas, kdy jí jdou ohlášky. Tento zbytek pohanské víry našich předků v různé nadpozemské bytosti zachoval se mezi horským lidem valašským doposud.
Rigola se sice panně Barborce nevyhýbal, ba naopak navštěvoval ji a s ní se rád bavil, ale panny lesní se bál. Což kdyby ho chytla a utancovala ho k smrti, kdo by po žních s Barborkou šel před plebána (duchovní správce venkovské farnosti)? Ani se více neohlížel a co mohl utíkal k domovu. Húkání poznenáhlu zanikalo, až ztichlo docela.
Všecek upocen a udýchán doběhl Rigola domů a vypravoval pasákovi, co se mu přihodilo. Umínil si, že budoucně tak dlouho u nevěsty nezůstane, nýbrž že se brzy před večerem vypraví domů. Strachem před húkalkami po několik dní nešel Rigola za nevěstou. Až ke konci června nasbíral plnou fasku (bedničku) velikých, zralých jahod a zanesl je nevěstě. „Barušenko moje, nesu ti fasku krásných jahod, abys byla tak červená jako ony,“ pravil s úsměvem Rigola, když vešel k Janům a podával dárek svůj Barborce.„Máme dost u nás jahod, nač se s tím nesete takový kus cesty,“ vyčítala mu nevěsta. . .
