Mezi lesní panny a víly, obývající hluboké valašské lesy se řadí i Lulkyně a Húkalka. Tou se stane ta dívka, umře-li v čas, když jí jdou ohlášky. Pokud za její smrt mohl některý synek nemohly přímo na věčnost a měly dost času na to, aby se mužskému plemeni mstily.
Lákají lidi zpěvem a jejich jméno je odvozeno od zvuků, které vydávají: Lulkyně dělají ululu a Húkalky húkají (houkají). Ozve-li se jim člověk, nebo posmívá-li se jim, hned jsou při něm, popadnou ho a tančí s ním až do umdlení, nebo až má nohy celé sedřené, ba někdy až klesne bez duše na zem. Na Rožnovsku se místo Húkalek objevují Slibky.
Jednou například slyšel Valach na salaši, jak se často po sobě ozývá hú, hú. Myslil, že to nějaký kamarád na něj huká a ozval se rovněž hú, hú. Ale v tom, kde se vzaly tu se vzaly — přiběhlo k němu pět panen v bílých šatech, vzaly ho mezi sebe, vedly na místo, kde bylo mnoho bodláčí a trní, a tak dlouho s ním tančily, až měl chudák nohy odřené až po kolena a byl polomrtvý. Na to se panny ztratily v lese.
Povídačka z Valašska o Húkalce:
Před nedávnými časy žil byl v Kateřinkách chudobný člověk, říkali mu Dorničák. Ten za mladších let neznal větší rozkoše než tanec. Když nebylo „muzigy", tož si hvízdal doma až „izba jačala“ a skákal při tom jak posedlý. Ochlazoval alespoň takto svou ohnivou krev. Jednou si vyšel „do hor" na dříví. Mohlo být okolo jedenácté hodiny před polednem. Náhodou se ocitl u vysoké skály. Vylezl na ni a rozvažoval: „Proč bych si já hříšný na téj skále nezatančil? Ale horší s kým?" — Než to domyslel vášnivě ho uchopila jakási bílá roba a tančila s ním tak dlouho, až ubohý sotva dechu popadal. Když byl tancem až do úmoru vysílen, hopla s ním roba z té skály dolů a náhle zmizela. Dorničák byl hrůzou a únavou tak omráčen, že se povalil na zem. Když přišel k sobě zaznamenal, že má nohu pošramocenou. Našel si hůl a odbelhal se domů, Od té doby kulhal na jednu nohu a už nikdy nechtěl tančit.
Pověst o hradu Hukvaldy a jak ke svému jménu přišel:
Podle místní lidové tradice hrad získal svoje jméno prostřednictvím místních víl, kterým se říkalo "húkalky". Zjevovaly se v okolních lesích a byly spíše žínkami, lesními dryádami. Jejich podoba není známa a obdobně jako "lulkyně" na Valašsku vyluzovaly prapodivné zvuky. Jejich houkání a pokřikovaní děsilo noční chodce, kteří procházeli po cestách vedoucích hukvaldskými lesy. Není známo, že by někoho utancovaly k smrti.
