Hubertova jízda je oficiální akcí, která každoročně ukončuje závodní jezdeckou sezonu a zároveň vzdává hold patronu jezdců, myslivců a lovců, svatému Hubertovi. Základem současné Hubertovy jízdy je hon na lišku. Liška však není opravdová, představuje ji jeden z jezdců s liščím ohonem připnutým na saku.
Hubertovy jízdy vznikly z loveckých jízd a parforsních honů. Nesou jméno patrona lovu – svatého Huberta. Lov zvěře původně patříval k běžným a nezbytným činnostem člověka. Postupem času ale přestávalo jít o samotný lov a z takovéto akce se stávala hlavně společenská událost. Tradiční hony se změnily na tzv. parfosní. „Už nešlo o krev, ale spíše o sportovní stránku věci, zvíře dostihnout a přemoci, ale nezabít. Jako nejlepší na hon se ukázaly lišky - byly nejrychlejší a nejchytřejší a hon tak byl nejnapínavější.“
Parfosní hony započaly svou tradici po druhé světové válce. Klasickým honům je doposud dávána přednost v Anglii. Hubertova jízda je jakýmsi zakončením jezdecké sezony. Počasí v tuto dobu bývá většinou podzimní a ke skvělé atmosféře přispívá i pestrobarevné listí. Před samotným zahájením Hubertovy jízdy bývají jezdci rozděleni do několika skupin dle svých jezdeckých dovedností a zkušeností. Nejprve přichází na řadu slavnostní zahájení, kde se vzdává hold právě svatému Hubertovi, jemuž se připíjí na zdraví, a to vždy zásadně jen levačkou. Nejprve do lesa vyráží „liška“, tedy jezdec, který má připnutý liščí ohon na rukávu svého saka. Dostává oproti ostatním jezdcům značný náskok, přičemž vytyčuje trasu Hubertovy jízdy, která se každoročně mění. Přitom značí stezku uměle vyrobenou liščí močí. Teprve po nějaké době za liškou vyrážejí jezdci se psy, tzv. lot. Většinou se jedná o lovecká plemena jako například jezevčík, ohař a jiní. V čele lovu jede nejzkušenější, kterého označují master. Právě na jeho pokynu záleží, kdy skutečný lov započne. Často mívá master na sobě červený kabát, aby jej všichni jezdci dobře viděli. Právě červené sako pomáhalo mnohočetnému peletonu koní a jezdců bezpečně určit, kde se právě nalézá master, neb úkolem mastra bylo stopovat zvěř, tudíž udávat směr honu.“
„Poslední fází Hubertovy jízdy bývá obvykle hon na lišku, tzv. halali. Ten spočívá v ukořistění liščího ocasu, který se buď připevňuje na lano nad trať závěrečného halali nebo jej liška odhodí na zem či jej jezdci mohou strhnout z jejího kabátu. Vítězem lovu se pak stává ten jezdec, kterému se podaří tuto vzácnou trofej ukořistit.“ Lapení lišky probíhá zpravidla v místech, kde je bezpečný střet tolika koní pohromadě a králem honu se stává právě ten, kdo jako první uzme liščí ocas“.
Večer, již bez koní, v nějakém restauračním zařízení probíhá soud. Soud s těmi, kteří se během Hubertovy jízdy dopustili nějakého prohřešku, jež master po celou dobu pečlivě zapisoval. Tito hříšníci se mohou vyplatit rundou pro ostatní. „Je zakázáno jezdcům všem podpláceti tuto stolici dary toliko nepatrnými a patoky nedobrými.“
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, priroda.cz
vyobrazení: obraz, autor neznámý
