Součástí římskokatolické liturgie je průvod s rozžatými svícemi, které požehnal kněz. Ve starší literatuře a v lidové tradici se zdůrazňoval mariánský ráz svátku, a tak průvod se svícemi patřil ženám. Obcházely kolem oltáře, podobně jako při úvodu rodičky. Světlo bylo od odedávna jedním z nejvýznamnějších symbolů a lidé mu přikládali velkou moc. Dokázalo vítězit nad tmou, tedy i nad zlem.
K tomu, jak byl tento svátek přijat do západní liturgie v Římě, je několik možných cest a také legend. Jadna z nich vypravuje, že na počátku stál papež Gelasius I. (papežem 492-496). Zvyk zavedl v roce 494, aby jím odstranil a nahradil průvod s hořícími svícemi, který se konal ve stejnou dobu ku poctě pohanských bohů.
Podle řecké báje:
Bůh říše mrtvých Hádes unesl do podsvětí dceru bohyně země a úrody polní Démétry Proserpínu, když s jinými družkami sbírala květiny. Matka hledala po zemi i na moři svou dceru rozžatými svícemi ve dne i v noci po devět dní, zoufající způsobila všude neúrodu, až se dozvěděla o únosci. Konečně nejvyšší bůh Zeus sjednal smlouvu mezi únoscem a Démétrou tak, že Proserpína bude přebývat třetinu roku v Hádově říši a dvě třetiny roku bude na zemi se svou matkou. A tak se stalo: každé jaro opouští Persefona podsvětí a shledá se se svou matkou. Celý svět se raduje, vyraší rostliny, rozkvetou květy, zraje úroda, stromy dávají ovoce a všude je plno radosti. Když se na podzim dcera vrací od své matky, Démétér pláče a s ní celá země, zvadnou květy, listí opadá, všude je pusto a nevlídno. Zbývá jenom naděje na příští jaro.
Tuto pověst převzali do své mytologie Římané a v únoru prováděli lustrační obřad zvaný: lupercalia. Při tomto obřadu Římští kněží luperci obětovali božstvům kozy a psy, z jejichž kůží nařezali řemeny a běhajíce po ulicích bili kolemstojící, zejména ženy. Součástí luperkálií byly průvody, jejichž účastníci nesli zapálené svíčky. Smyslem šlehání a nošení hořících svíček byla magická očista zvaná februatio (očista od poskvrny), zejména ženy se k tomu dobrovolně poddávaly s vírou, že budou ochráněny před uhranutím a neplodností. Z tohoto slova je odvozený i název měsíce února (februatius)
A v již zmiňovaném roce 494 byl v Římě zaveden z podnětu papeže Galesia svátek Očišťování Panny Marie s procesím, jako protiváha již popsaného pohanskému obřadu lupercalia. Křesťanství pak změnilo způsob očisty ohněm na svěcení svíček.
Poznámka na závěr:
V polovině 5. století byl na Východě tento svátek označován řecky Hypapante, tedy Svátek setkání: jednalo se o setkání Ježíše se Simeonem a Annou u příležitosti Jeho představení v chrámu. V době vlády východořímského císaře Justina I. (vládl 518–527) se tento svátek ve východním středomoří slavil již běžně. Jedna z legend praví, že svátek Hypapante vznikl za vlády císaře Justiniána (527-565), když v Konstantinopoli (dnešní Istanbul) vypukl mor, který se rozšířil v celé Východořímské říši. Císař nařídil, že se mají všichni obyvatelé města 2. února sejít na slavnosti setkání. Sigebertova kronika k tomu uvádí: „Za časů Justiniána císaře udála se v Pompejopoli v Mysii veliká zemětřesení... Slyšeny byly hlasy naříkajících, kteří hynuli v podzemí. Krev též z oblak padala a následovaly rozličné morové rány... Těmito pohromami pohnut Justinián ke cti Krista Spasitele slavnost setkání ustanovil, aby Spasitel, který Simeonovi ve chrámě vstříc přišel, též ubohým vstříc přijít i a jim pomocí svou přispěti ráčil.“
zdroj: archív Antonín ViK, www.cirkev.cz,časopis Venkov 1932 a Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře - Eva Večerková
vyobrazení: ilustrační pohlednice, bez uvedení autora
