Lidé věřili, že se na Veliký pátek otvírá zem a ukazuje skryté poklady, a to hlavně v čase, kdy se v kostele zpívaly pašije. Poklad prý prozrazoval jas vycházející ze škvíry skály nebo kopce, světýlka zářící v rozkvetlém kapradí. Bylo napsáno spoustu pohádek s tímto tajemným příběhem a zde je jedna z nich:
Nedaleko Bernardic nalézá se myslivna, které říkají „Jiřiny“, a v té myslivně žila jednou jistá myslivcová. Ta myslivcová měla tuze mnoho kachen a ty kachny jí z jara v křoví zanášely. To mrzelo tu dohrou hospodyni, a proto šla hledat těch vajec. Byl právě Velký pátek, když jich vyšla hledati, a v blízkém kostele Veseličském četly se právě pašije. Hledala dlouho, tu najednou spatřila v blízkém křoví jakýsi modrý plamének. „To hoří jistě peníze,“ pravila myslivcová, a vyndala z kapsáře drobty chlebové, přehodila jimi ten plamének. A sotva jej přehodila, div divoucí! začalo to najednou vtom křoví cinkati a před ní byla hromada dukátů a dolarů, a ty se vám tak třpytily, jako by byly právě vyraženy. Myslivcová se brzy vzpamatovala, honem klekla, rozprostřela zástěru a nahrnula si do ní tolik dukátů a dolarů, co se do ní jen vejiti mohlo. Potom běžela honem domů, aby tam ty peníze uložila a pro ty, co v tom křoví ještě zbyly, zase si pospíšila. Ale ty peníze byly tuze těžké, sotva že je unesla. V tom uviděla služku, vyšla právě z myslivny. „Mařenko! Mařenko!“ zvolala na ni myslivcová, „pojď sem honem, pojď mi pomoci!“
A jak to řekla, crnk! dukáty a dolary sypaly se ze zástěry. Kam se sypaly, tam se sypaly, ani okem jich nespatřila. Jako by se zem nad nimi byla zavřela. A když se zase vzpamatovala, neměla v klíně více než tři dukáty a tři dolary. Všechny ostatní peníze byly ty tam. Ze země přišly, do země se zase ztratily. Ani památka po nich neostala. Zapomněla ta myslivcová, že se nemá na nikoho volat, když se nějaký poklad najde, sice je hned zase ten tam. Kdyby nebyla na služku volala, mohla mít všecky peníze, ale tak o ně zase přišla. Jak nabyla, tak pozbyla! Za chvíli šla k tomu křoví, jestli by tam z té hromady ještě nějaký dukát nebo dolar zbyl, ale kde nic tu nic! Litovala toho ovšem, ale bylo již pozdě. A když byl zase Velký pátek a ve Veselíčku se zase čtly pašije, šla zase do toho křoví hledat poklad. Šla a hledala, ale ničeho nenašla. A od těch dob ten poklad v tom křoví taky víckrát nehořel. Ty tři dolary a dukáty nechala myslivcová svým dětem na památku, kterým o tom hořícím pokladu často vypravovala. A ty děti to vypravovaly zase svým dětem a ty zase svým, a od těch jsem se to i já dověděl, a aby se na to nezapomnělo, vám pověděl. Budete si pamatovat tuto pohádku o hořícím pokladu?
zdroj: Národní pověsti a pohádky, 1878, napsal: Jan Karel Hraše (1840, Rataje u Bechyně – 1907, Náchod)
