„Štědrý den“ dostal název, který vyjadřuje nejen štědrost mezi lidmi, ale rovněž štědrost boží, neboť Bůh poskytl lidstvu dar nejštědřejší, svého syna. Již samotný název Štědrý večer je u nás doložený od XIV. století. V roce 1397 napsal učený benediktinský mnich Jan z Holešova: „Boží milosti darována, jest spása člověčenstvu narozením Páně. Proto se právem zve Štědrý večer.“ Tento popis z doby panování krále Václava IV. je zcela výjimečný. Můžeme být na něj právem pyšní, neboť žádný národ v Evropě nemá ze své minulosti tak starý, a tak podrobný popis vánočních svátků.
Mimo jiné se v něm dále uvádí: "Na památku nebeské štědrosti křesťané ten večer vedou si štědře. I chudý otec snaží se potěšit své dítky alespoň rozžehnutím velké svíce. Staří lidé v ten den otvírají své dveře dokořán, aby kdokoli mohl vejít a přijmout pohostinství. I dobytku se přilepšuje do žlabu. Také měšce mají lidé na Štědrý den otevřené, peníze kladou mezi jídlo, nikoli však snad z pýchy, ale proto, aby byly po ruce, kdyby do domu zavítal nuzák."
Benediktinský mnich Jan z Holešova se narodil kolem roku 1366 ve šlechtické rodině a po studiích v Praze vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera, sepsal své Pojednání o Štědrém večeru v letech 1397 až 1405. Píše v něm o „sedmi proslulejších zvycích.“ Zajímavou část atmosféry vánočních oslav té doby zachytil hned v prvém zvyku: Prvý zvyk, velmi počestný, je ten v předvečer Narození Pána našeho Ježíše se věrní křesťané postí až do hvězdy, tedy do večerní doby, kdy se už první hvězda večernice zjevuje zraku nebo by se mohla zjevit, kdyby byl jasný den. Trochu se posílí jídlem, spánkem, pak bdí až do jitření a chválí Pána Boha. Zatímco služebníci ďáblovi, kteří jsou v jeho moci, jedni se ve slavnostní podvečer přežírají, druzí opíjejí a další nejen do večerní hvězdy, ale až do jitřní hvězdy, tedy do svítání, bdí a k ďáblově radosti v nejposvátnější večer hrají v kostky a zkoušejí jaké budou mít v kostkách štěstí po celý příští rok. A když zvoní na jitřní, když řádní lidé vstávají, v ten čas se oni teprve na lože ukládají, znaveni spí až do východu slunce, někteří dokonce hrajíce po celou svatou noc pak spí přes všechny mše onoho přeslavného svátku.
Jan z Holešova ve svém díle mimo jiné upozorňuje na vánočky a další vánoční pečivo, rovněž na zvyk jíst hodně ovoce v upomenutí sladkého plodu Panny Marie. Připomíná také zvyk ovazovat stromy bílou slámou jako symbol Mariiny čistoty, dále koledy, koledování a koledníky. Také si, ale ztěžuje na stále přetrvávající pohanské zvyky a na zhýralost bezbožníků.
O štědrém dnu se dochovaly zprávy i z XV. století. Štědrý večer byl podle nich dobou všelijakých kouzel, pověr a rozmanitého čarování, což vše pochází z dávných dob pohanských. Starostliví hospodáři vykuřovali kadidlem obydlí a chlévy, buď sami, nebo byli pozváni kněží. Po večeři si pochutnávali na jablkách a louskali ořechy, pak staří zasedli ke společné zábavě, hrám a bděli až do jitřní. Pobožní šli do kostela, kde se rozhlaholily veselé melodie vánočních písní. Pohodlní a rozjaření bavili se dále.
Mnoho napoví o štědrém dnu v 16. století i jednoduchý vzkaz, který poslal nemocný Šimon Žlutický roku 1588 příteli Mrázovi do Slaného: „Já celý štědrý den bez jídla, pití, zlatých prasátek, kadidla, bobku, česneku, medu, svěcené křídy a černého kmínu. Jitřní slavnou nešporu na loži jsem strávil a k veliké mši a kázání sotva jsem vyšel.“
V knize Ulmanově z r. 1762 se již setkáváme s celou řadou dalších vánočních obyčejů: "Po večeři se rozkrajovaly jablka, pokud bylo jádro neporušeno, bude ten, kdo jablko rozkrojil, po celý rok zdráv; komu se to nepodařilo, tak čekal v příštím roku nějaké choroby či snad smrt.
Někteří nechávali přes Boží hod jídlo na stole, ve světnici nemetli až na prostřední svátek, aby se tam domácí hmyz neuhnizďoval. Také dávali domácí kravám zbytky od večeře, aby hodně dojily, a slepicím zrní, aby hodně vajec nanesly." Známý zvyk dávati drůbeži, psovi, houseru, kohoutu česnek o štědrém večeru je také v této knize zapsán.
"Děvčata nosíce o štědrém večeru dříví, vzaly několik polínek a pak počítaly: Je-li číslo sudé, brzy se vdají; je-li snad liché, má děvče po naději, že se příští rok vdá. Chodívaly se také dívat do studně, aby budoucího ženicha tam spatřily. Třásly plotem, až se ozval pes; na které straně pes zaštěkal, odtud přišel ženich. Přitom soudily také podle jemnosti či hrubosti hlasu psova o stavu téhož ženicha." Ulmann poznamenal, že dříve, než vdavek chtivá děvčata zkoušela svůj osud, svlékají se do naha.
Půst na štědrý den kontrolovala Peruchta:
Na štědrý den se držel přísný půst a tomu kdo se nepostil se vyhrožovalo, že ho rozpáře peruchta, parychta. Postava má pravděpodobně ještě předkřesťanskou tradici, a to v bájných, mýtických postavách, které symbolizují duchy našich předků, vracející se v tradicích po celém světě v tuto roční dobu na zem. Vždyť už jen svým vzezřením pohanské kořeny připomíná. V našich končinách se o ní najdou zmínky již z počátku 15. století.
Za ni se leckde oblékala zpravidla dvě děvčata a ta chodila večer po staveních a strašila děti. Zašlehaly metlou na dveře a vstoupily dovnitř ku zděšení malých. Mumlaly hlasem tlumeným a přistupovaly k některé osobě přítomné a naznačovaly rozpárání břicha. Jedna měla proto v ruce nůž, druhá pak peroutku (kosinku husí), s níž dělala, jako by břicho vymetala. První peruchta pak dutinu břišní vycpává hrachovinou, načež druhá rychlými pohyby břicho zašívá a peroutkou přiklepává. Za všeobecné veselosti začínají pak perchty touž kratochvíli s jiným a potom spěšně odejdou. Perchty nenadělují, pouze trestají nestřídmost.
Staročeské zprávy svědčí, že toto přestrojování, „maškarování na Štědrý večer“ bylo tak oblíbeno, až na to hartusili mravokárci a duchovní i světská vrchnost. Poličský děkan kněz Adam Kuřimský píše r. 1856 v úterý po sv. Tomáši radě městské trpnou žalobu: „že kalafaktor s mendíky na Štědrý den do barev ďábelských se strojíce a černíce a šaty na rub oblékajíce, ne jináče než jako čerti, na ohavu každému dobrému, a nejvíc na potupu Pána Boha všemohoucího po městě běhají, rozličné nezpůsoby provádějí, k čemuž přijdou, kradou a mocí berou prodavačkám a potom ještě po domech holdují.“
Podobně nahlížel již roku 1725 kněz Veselý na staré hříšné obyčeje, jichž není možné vykořenit. Připletl do kázání zmínku o ptáčnicích a pokračuje: „Jací jsou to medle ptáčnikové, kteří na mnohých místech na Štědrý večer v cizím peří po městech lítávají? Říci chci: Jací jsou to medle lidé, kteří na tak svatý, na tak milostivý den před narozením Páně do maškary se strojívají a v masopustním mumraji po domech běhají a za to od křesťanů peníze dostávají?“
Počínaje Štědrým dnem, započíná u nás obzvláště milé a oblíbené koledování...
zdroj: archiv Antonín ViK, Karel Procházka: Lid český z hlediska prostonárodně-náboženského, Čeněk Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého, Český rok na vsi a ve městě - Pavel Toufar
vyobrazení: pohlednice
