Vyprávění o rodu dědičných svobodných myslivců Frejků v Outěchovicích a o světě kolem nich.
Když přichází mladý květen, silák zpitý všemi mízami a šťávami života, když dobalcuje tetřev u Planiště, když pole se opile dmou životem v podvečerním proudění rosy od Kamenného vrchu až k Březí, k Roštěpu a pod Chýšku, je ta podivuhodná noc. Filipojakubská.
Co je plátno panu učiteli Nymburskému, jindy tak usměvavému labužníku a vzrušenému lovci raků po okolních potocích, co plátno hodnému panu učiteli Ambrožovi, že ve škole ten den bouří proti pověře pálení čarodějnic, která je prý hanbou pro celý kraj. Všechny děti, celá škola od největších po nejmenší, jdou ze škamen rovnou do lesů, brodí se lesy, lámou větve, vyvracejí pařízky a slabé soušky, ty nejmenší svazují do provázků a pásků chrasť a praskačku, obtíženi jako soumaři dotáhnou všechno na pastviště nad vesnicí, a sotva zaběhnou na trochu jídla domů, už jdou zas. Pepík Bartáčků a Siegert a chlapci Hlinákovi a Karel Kopečků a Jeník Hrubáčků a Matěj Koubíků a Pepík či Karel Podrackejch, a jak se jen všichni jmenují, přinášejí z domovů hromadu smolnic, hrnce plné nasbírané smůly, a to hlavní: staré kolo, které dnes bude nejvzácnější; rozkazovačně shazují své poklady holkám do opatrování a alou znova do lesa!
