V kraji mají po žních v srpnu, na podlesí se však protáhnou až do září. V kraji obilí hodně sype, ale tady na horách mají úrodu chudičkou: trochu jaře (žita, ovsa) a klásky jsou jako malíček. Oč je menší úroda, o to je větší upřímné veselí u toho prostého, bodrého lidu podlesáckého o do vazné (obžínkách).
V sobotu se nechá na poli jediný snop — zvaný Manda. Je obzvláště veliký a ověnčen papírovými fábory. V neděli odpoledne jede pro něj všechna chasa ze statku s řebřinovým vozem a všichni mají sváteční šaty, mnohá dívka ještě kroj. Vůz si ověnčili kvítím a ratolestmi, koně mají fábory a zapletenou hřívu. Chasník stojí na předu, furiantsky práská bičem a jede, jako když hrom bije. Žnečky sedí na voze a zpívají národní písně. Z posledních klasů uvily věnec a kytku pro hospodáře. (Viděl jsem přepěknou kytici na panství v Miloňovicích, kterou uvili zajatí Rusové; v ní bylo i maličké nářadí hospodářské, jenom nožem a přece uměle vyřezávané, že se každý divil.)
Tři ženci měli rozkřáplé nebo puklé hrnce. Když přijeli k vratům, dali se všichni do zpěvu:
„Panímámo zlatá, otvírejte vrata,
neseme Vám věnec ze samého zlata!"
Vtom tři rány - ženci rozbili hrnce — tak jimi práskli o zem! Hospodyně otevře vrata, vůz zajede na dvůr, děvčata seskočí, podají hospodyni věnec, ženci kytici hospodáři a přejí zdraví a štěstí k bohaté úrodě. Oba poděkují a zvou chasu dál. — Najedli se, napili a zpívají; pak staršinka pošeptala něco čeledínu, ten se zdvihl a za chvíli usedl pod kolnu a spustil na harmoniku veselou píseň do kola. Chasa se vyhrnula na čistě umetený dvůr a dala se do tance. Za chvíli tu byly děti na čuměnou, a chasa ze sousedství dovolila se domácích a taky šla do kola. Však si to domácí vynahradí, až bude dovazná na druhém statku.
O mlácení na Prácheňsku:
Každý se rád zastaví u stodoly, odkud zaznívá mlácení. Jak pěkně do taktu! A střídají se i v síle! Brzo ten, brzo onen, jako by převzal vedení, uhodí silněji a jiný slabě přitlouká cepem — toť jeho odpočinek, neboť přestati nesmí (pokazil by takt), dokud se neobejde mlat dvakrát, třikrát dokola. Potom teprve je oddech; snopy se natřásají, klasy přehlížejí, jak zrno pouští, nebo vymlácená sláma se svazuje do otýpek a hází se do „perný". Zrno se smítá doprostřed mlatu a jeden zatím shazuje s patra snopy, které ženská na mlátě rozvazuje a prostírá, aby byla všude stejná vrstva.
A znova podle taktu! Dva začnou, potom se třetí chytí, čtvrtý vpadne — a již se mlátí vesele. Jako se lépe jde, když hudba hraje pochod, tak se i lehčeji mlátí do taktu, a kdo by ho nedodržoval, toho by mlatci poslali domů s posměchem, aby se tomu naučil od dětí! Dobří lidé složili říkání pro takové nedovtipy natvrdlých uší; to si musí šeptat, až se naučí mlátit.
Mlátí-li se ve třech, říkají si děti:
Je — den — dva, tři — čty — ry,
myš — le — ze, do — dí — ry .
a při tom se dlaněmi tleskají do kolenou a do prsou. Na slabiku je uhodí pravou rukou na pravé koleno; na slabiku den uhodí levou rukou na levé koleno; na slabiku dva uhodí pravou rukou do prsou, takže pravá ruka vykoná dvakrát tolik pohybu než levá, ale za stejně dlouhou dobu.
- Mlátí-li se ve čtyřech:
Taky trochu do pytlíčka, ať má husa i slepička! nebo:
Táta s mámou děti vedou, děvče s bábou peří derou.
- V pěti: Pátej vomítá, koště jen lítá.
- V šesti: Dej pozor a koukej, jak jdou cepy, bouchej!
Šestou ránu dávej, nic s ní neodkládej!
- V osmi: Pojďte, pojďte na robotu, nepřijdete až v sobotu!
Tolik vtipu je skryto v těch říkáních prostého, venkovského lidu i trpkého nářku (v posledním) a tak správné rýmy, že verš jen zvoní.
