A není věřícího, který by ráno na sv. Blažeje nepřišel si pro jeho požehnání. Kostel proto byl plný jako v neděli. „Hjindá béval svaté Blažej hjináč huctěné,“ vykládal mladým sousedům stařeček Chalupa. „To mévali školáci velké svátek. Hneď po mši svátý začali chodit po dědině a z dumu do dumu, jako vo vostatcích včil ešče chodijó rekruti. Nosili koše a zpívali a za to dostali, co belo: véca nebo klobáse, nekde kus huzenýho nebo špeku, nekde nejaké krécar, hu lidí nehuznaléch třeba nic, hanebo háji hube. Hale, to málokdy. A to sme se všecí postavili do řade a zpívali sme. Počkéte, jak to belo:
Dneskaj je svatýho Blažeja deň zachovává se obyčej ten,
dež školáci s rožněm chodí, po domech hu dobréch lidí
živnosti sobě hledajó podle navyklosti starý.
Déte nám slanine jako pěsť.
Ešli nám slanině nedáte, šak na svéch hrncách poznáte,
jak bodó lítat z police jak menářove slepice,
dež se nažeró pšenice z té hukradené měřice.
