Vyprávění o rozpeku i z knihy Chodská trilogie
Rozpeky jsou tradiční bochánky z kynutého (chlebového) těsta, zadělávané vlažnou vodou a jsou pečené v troubě. Dává se na ně více kmínu a soli a jeho vršek se může naříznout pro lepší propečení. Pekl se na kraji trouby, protože býval dříve než chléb a podle rozpeku se také hospodyně mohla dozvědět jaký bude chléb. Podává se jako příloha k dušené mrkvi či čočce, můžeme se s nimi, ale setkat i místo knedlíků k bílé houbové omáčce. Také se rozpeky mohou mazat jen máslem, povidly. Velkou tradici mají na Plzeňsku. Krajově se může rozpeku říkat zdrobněle rozpíček nebo se může zaměňovat s rozpíčkami (vdolky, vdolečky z ječné mouky, plněné nejčastěji mákem) a naopak.
Jindřich Šimon Baar v jedné ze svých knih popisuje, jak selka peče rozpek: "selky při každém pečení vyškrabou díži a z tohoto těsta upečou mnohem menší rozpek, který rychleji vychladne než veliký bochník. Viděli jste někdy povedený rozpek ze žitné výražky (mouka umletá na hladko)? Zapečená sůl a drobné rohlíčky kmínu ježí se na povrchu rozpeku, jeho svrchní kůra dělí se jako šachovnice v pravidelná pole, jak ho selka nařízla nožem ještě dřív, než ho vsadila na samý kraj pece, spodní kůrka je bílá a hladká. Když na rozpek kotníkem zaťuká, zvoní jako sklo, lehký je jako peří, zkynutý jako buchta, a střídka jeho je kyprá jako vlna, vonná a chutná tak, že se s ní nic na světě srovnávat nemůže...
- Rozpeky pečou v Chudenicích na Klatovsku. Zadělají je obyčejným způsobem, bílou žitnou nebo pšeničnou mouku v těsto, které nechají zkynout; z něho pak vyválejí buď malé (rozpíčky) neb větší (rozpeky) bochánky, které po zkynutí upečou. Požívají je nalámané do omáčky houbové… (časopis Český lid, 1904)
- V Klenčí p. Č., když vařili čočku na kyselo, tak k tomu dělali "rozpeky". Bylo to něco jako vdolky naslano, místo rohlíku.
- Plzeňský rozpek dělají v Plzni k dušené mrkvi, houbové omáčce atd. Je to takový dalamánek z kynutého těsta a může se jíst k čemukoliv.
Pušperský děvčátka pekly rozpek:
von se jim po celý peci roztek;
vony si poslaly pro Urbana,
by jim ho podsypal votrubama. (z Klatovska)
Recept na plzeňský rozpek:
1 kg hl. mouky, 70 g tuku, 30 g droží, voda, mléko, sůl
- Vypracujeme kynuté těsto bez vajíčka a zaděláme je vlažnou vodou. Pro zjemnění lze přidat vlažné mléko - Vytvoříme větší ploché vdolky a dáme je na teplé místo vykynout.
- Pečeme je na plechu s povrchem potřeným vodou.
(jsou výborné jako příloha místo knedlíků)
Z knihy Chodská trilogie, díl 2. Osmačtyřicátníci, autor: J. Š. Baar
- O Velkém pátku musí jíst hospodář to, co mu chutná jako žluč a ocet Kristu Pánu. Proto jsem dnes kaši vařila, pět kabátů jsem jí dala, (t. j. kaše politá máslem, medem, pak posypaná cukrem, skořicí a perníkem), aby chutnala nám a nikoli tobě.“ „Alespoň chléb polož k ní na stůl,“ prosí hospodář. „Chléb jsme dnes dojedli, na nový jsme zadělali, zítra k obědu už budeš míti rozpek solí a kmínem posypaný, ale dnes musíš být pořadovný a ne vybíravý. Jez, co máš, a pros Pána Boha, abychom to vždycky měli.“ Selka mluví vážně a moudře a hospodář už mlčí. Žehná křížem sebe i mísu a pouští se do jídla (str. 156)
- „Od každého díla bych mohla odskočit, jenom od peci ne, jak se jednou začne sázet, nesmí se povolit, až tam sedí poslední bochník a pec je zaklopená. Ale povedlo se mi. Právě jsem posadila na samý krajíček tenhle rozpek, udělala na ústech peci lopatou tři kříže, zavřela je — a vtom volá Hanýžka: „Mámo, poběžte, odzvánějí postu.'“ (str. 163)
- „A jakpak se ti vedlo s božím darem? Ani se nechlubíš,“ optal se hospodář, převlékaje se v přístěnku za loži, kde na dřevěných hřebech visely suché šaty. Selka beze slova vyšla ven do výměnkářské světničky, tam na prknech leskly se do zlata vypečené mazance a na slaměných košinkách chladly vysoké bochníky chleba. Teplý chléb — i pro zdravého jed. Chléb z pece — žaludek nechce, ale z lísy i mrtvého vzkřísí. (lísa na chléb: zvláštní žebříček, do jehož obloukových příček staví se kolmo bochníky chleba). Proto selky při každém pečení vyškrabou díži a z tohoto těsta upekou mnohem menší rozpek, který rychleji vychladne než veliký bochník. Viděli jste někdy povedený rozpek ze žitné výražky? Zpečená sůl a drobné rohlíčky kmínu ježí se na povrchu, svrchní kůra dělí se jako šachovnice v pravidelná pole, jak ho selka nožem nařízla ještě dřív, než ho sadila na samý kraj pece, spodní kůrka bílá a hladká, když na ni kotníkem zaťuká, zvoní jako sklo, lehký je jako peří, zkynulý jako buchta, a střídka jeho je kyprá jako vlna, vonná a chutná tak, že se s ní nic na světě srovnávat nemůže. Takový rozpek přinesla teď selka na dlani a položila ho na stůl.
„Ah, ten se povedl!“ zavelebil Král a pocítil, jak dravý hlad ho nutí, aby popadl nůž, ukrojil si patku a zakousl se do ní. Ale i děti hrnuly se jako vlčinky ke stolu, neboť i ony ještě dnes musily se postit a bez snídaní čekaly na oběd.
Selka v dobré náladě, že se jí boží dar tak vyvedl, aby i ostatní potěšila a rozradovala, odskočila od stolu do sklepa, přinesla na čistém talíři zbytek veliké hroudy čerstvého, jako kanárek žlutého másla a postavila je k rozpeku.
„Pomazánka!“ zatleskala ručičkama Marjánka. „A na rozpek, děti! To abyste mámě políbily ruku,“ přidal se k chvále muž, a nožem křižuje spodní kůru, už načínal bochníček, až to chrustalo. Nechal si skrojenou patku, mazal si a podával selce. Taková pěkná, vzácná chvilka lidského štěstí a spokojenosti snesla se v té chvíli na měkkých křídlech do selské světnice a usedla ke Královic stolu. Dobytek sice ve chlévě bučel i koně netrpělivě se ozývali, ale Král nevstával… (str. 160, 161)
Úryvek z knihy: Hu nás, J. Š. Baar
Koláče letos selka přece jen nepekla. „Muž má pravdu,“ řekla si v duchu a hned přilila do těsta vody a přisypala černější mouky. „Nadělám rozpíčků a buchet, aby bylo pro všecky.“ To nemyslila pouze na Kodrdovic děti, ale i na jiné, které s uzlíky v ruce přicházely pomodlit se na síni „Otče náš“ a poprosit o brambor, kousek chleba, hrst mouky — o cokoliv.
I velcí a staří žebráci chodili už v houfech, zvláště z německých vesnic, z Nemanic, Sklář, Pivoňky a Brusnic či Šlajfů. Ty bylo snáze odbýt, odříci jim, ale děti daly se do pláče a nehnuly se. Teď o posvícení teprve jich přijde, koláčů by se nedopekla, ale rozpeky jistě stačí.
V neděli opravdu dveře se u Podestátů ani nezavřely. Mraky žebráků pobíhaly dům od domu. Někde před nimi zavírali, někde je zhurta odbývali, co si myslí, že sami nemají a jsou rádi, najedí-li se. Ale Podestátová krájela a dávala napřed rozpeky, pak jen chléb, menší a tenčí kousky sice krájela, ale přišel-li známý žebrák i hloub nožem zajela, až sedlák znovu se mračil a hrozil, kam myslí, celé pečení že rozdá, co budou potom sami jíst.
zdroj: kniha: Chodská trilogie, díl 2. Osmačtyřicátníci,
autor: Jindřich Šimon Baar (1869, Klenčí pod Čerchovem – 1925, Klenčí p Č.)
vyobrazení: fotografie, Skanzen Veselý kopec
https://www.nmvp.cz/vysocina
