Vyprávění o rozpeku i z knihy Chodská trilogie
Rozpeky jsou tradiční bochánky z kynutého (chlebového) těsta, zadělávané vlažnou vodou a jsou pečené v troubě. Dává se na ně více kmínu a soli a jeho vršek se může naříznout pro lepší propečení. Pekl se na kraji trouby, protože býval dříve než chléb a podle rozpeku se také hospodyně mohla dozvědět jaký bude chléb. Podává se jako příloha k dušené mrkvi či čočce, můžeme se s nimi, ale setkat i místo knedlíků k bílé houbové omáčce. Také se rozpeky mohou mazat jen máslem, povidly. Velkou tradici mají na Plzeňsku. Krajově se může rozpeku říkat zdrobněle rozpíček nebo se může zaměňovat s rozpíčkami (vdolky, vdolečky z ječné mouky, plněné nejčastěji mákem) a naopak.
Jindřich Šimon Baar v jedné ze svých knih popisuje, jak selka peče rozpek: selky při každém pečení vyškrabou díži a z tohoto těsta upečou mnohem menší rozpek, který rychleji vychladne než veliký bochník. Viděli jste někdy povedený rozpek ze žitné výražky (mouka umletá na hladko)? Zapečená sůl a drobné rohlíčky kmínu ježí se na povrchu rozpeku, jeho svrchní kůra dělí se jako šachovnice v pravidelná pole, jak ho selka nařízla nožem ještě dřív, než ho vsadila na samý kraj pece, spodní kůrka je bílá a hladká. Když na rozpek kotníkem zaťuká, zvoní jako sklo, lehký je jako peří, zkynutý jako buchta, a střídka jeho je kyprá jako vlna, vonná a chutná tak, že se s ní nic na světě srovnávat nemůže...
