Nastala čtvrtá neděle postní, která slove Družebná a od nepamětných časů znamená pro letos konec všem přástkám. Všechen nespředený len vynesly hospodyně do sucha, na punebí, za ním stěhovaly se tam přeslice, kužele, vřetena a kolovraty, napředené podvazky pěkně vyvařené, na kopy srovnané odnesly tkalcům, nikoli však do chalup, nýbrž do Trhanova i Postřekova, aby nepohněvaly sedláky, že za jejich zády udržují nějaké styky s cajkaři.
„Tak v neděli budeme spouštět?” optala se Králová Bartošky, když dopředla poslední cívku a odcházela z hyjty. „Budeme budeme, už mám koupený hrách”, smála se šenkýřka, „jen si přiveďte chasníky s sebou”. „Přivedeme, žádná starost,” slibovaly všecky přástevnice, vesměs to vdané ženy, které chodily samy na přástky, ale na „spouštědlo” musejí s nimi i jejich muži a budou jim platit pivo i rosolku jako za svobodna.
Bartošová už v sobotu večer namočila veliký hrnec hrachu tak zvanou pučálku — a v neděli dopoledne pekla pálenec. Vymastila totiž dokonale pekáč, vysypala naň nabobtnalý hrách, posolila jej, důkladně popepřila pro mužské, ale ženským jej hodně pocukrovala a nyní v ostré troubě rychle opékala. Brzy se osmažil pěkně do červena, smažená zrna se rozsýpala, chrupala a chutnala líp než každé cukroví. Na stole na talíři leželo štíhlé vřeteno s krásně pocínovaným přeslenem a velikým potáčem pěkně, stejně napředených nití. Pradleny seděly kolem v půvědkových šatech, sešly se hned po požehnání, kousaly pálenec a povídaly si o no- vém faráři.
„Koho pak to tady drbete?” ozval se ve dveřích Král a za ním usmívali se Psutka s Frýďákem a ostatní sousedé mužské hyjty. „Vás, vy loudalové. Můžeme už žízní shořet a vy nejdete,” okřikla muže Marjánka, ale z očí se jí dívala radost, že její Václav přišel a přivedl i ostatní. Sedláci se posadili a sahali po pálenci.
„Počkat”, ozvala se hned Bartoška, „to je tuze vzácné ovoce, to nemůžeme dávat zadarmo”. „Myslím, že je to hrách”. „Také bych řekl, a ještě k tomu nějaký červivý, nepovedený”. „Musíme ho přebrat”, sahal po pekáči Houdl. „Oho! Ještě jste neochutnali a už haníte”, rychle odtáhla pálenec selka Smolíková. „Vždyť to ani hrách nebude, zdá se mi všecko, že nám chtějí dát paličky z lénu”. „Jiného si nezasloužíte — věru!” „Nebo snad jsou to sušené barovnice?” „Či to tu mají bukvice?” „Divná věc! Já bych řekl, že je to jalovec.” „Lháři! Lháři! Rozumíte tomu jako pes slabikáři”, volaly uražené ženské, „to je rajské ovoce, dvě noce koupalo se v potoce, sušilo se v troubě, aby chutnalo vaší mlsný houbě. Ani zrnko se nesmí marně ztratit. Kdo je chce, musí za ně platit.”
Král už vytahoval koženou měchuřinku, opatrně rozvazoval na ní omotané řemínky, šibalsky se usmíval a povzdychával: „Jak sedlák z domova vytáhne paty, už na něj číhají všude jen platy. Tak abyste se s námi přestaly cukat, tuhle vám dávám na talíř dukát” a hodil tam červený, měděný krejcar, za ním pršely krejcary ostatních sousedů. „Myslily jsme, že máme sedláky a zatím jsme si vzaly žebráky. Po pátku někde chodili a co vyprosili, na talíř teď hodili.”
„Proto nemusí být oheň na střeše! Sedlák peníze na stromech nečeše, ani je neseje na pole, ani je nemlátí v stodole. Ale my víme, čeho je vaše mlsná huba chtivá. Šenkýři, postav sem džbán piva.”
Pepřený, solený i slazený pálenec opravdu vzbuzoval palčivou žízeň a všecky pradleny toužily po doušku čerstvého moku, aby svlažily vyprahlá hrdla. Bartoš přinesl džbán, natočil ho vrchovatě, až bílá pěna seděla na něm jako sněhová čepice a padala s něho na stůl.
„Tak tady máme mlíko ptačí. Z chmele a ječmene je sládek tlačí. Chutná jako mandle”, chválí mužové, a ženy už dostávají na ně laskominy. „Chcete-li, uděláme handle,” samy se hned nabízejí ženské, „dostanete od nás pálenec, dáte-li nám pivo a po pivě rosolku na konec.” „Pálenec! Hm! Pálenec! Ten jsem už jídal jako chlapec i mládenec. To jsme myslili, že máte něco jinčího!” „Co můžete chtít ještě lepšího?”„Dejte nám ho ochutnat hrst, za to si smíte namočit do džbánu prst a olíznout. Nebudeme přece kupovat zajíce v pytli, ani blechu v kytli.” „Napřed to zkusíme”. „Ochutnat nejdříve musíme”. Králová chytila oběma rukama džbán, Král pekáč, selky pily, sedláci chrupali pálenec. „Brrr! To není ptačí mléko, to jsou nějaké břečky”, ošklíbovaly se po napití přadleny, jako by se dryáku napily. „Je málo maštěný”, hanili hned sedláci. „Je málo pepřený”. „Je málo solený”. „Je špatně pečený”. Pálence i piva ubývalo při tom vzájemném ochutnávání, žerty stávaly se bujnější, vtip hrubší, sedláci prohlíželi vřeteno, hanili napředenou nit, otřásali selkám pazdeří, štípali je do kolen, oči se všem leskly, pivo stoupalo jim do hlav... „Tak handl se poveď! Kdo koho podveď?” optal se rozjařený Král. „Musíte přidat! Máme smlouvy na kolku! Rosolku chceme, rosolku!”
Bartoš už měl připravenu láhev sladké, ohnivé rosoličky, přinesl jen kalíšky a naléval. Všichni si ťukli, vypili, všem se chtělo zpívat, výskat, tančit, ale nikdo se neodvážil zanotovali světskou písničku. Jako mrak ležela na nich vážná doba postní, kdy z kostela zmizely všecky růžičky a papírové kytičky, oltářní obrazy skryly se pod modrou, plátěnou přikrývkou, místo sv. Martina na grošovatém koni stál na hlavním oltáři veliký kříž, knězi nosili při mši fialové ornáty a pluviály, selky koukolové šerky a bílé fěrtuchy, pašijový týden se valem blížil, obec myslila na zpověď a pokání. Všichni věřili, že by je stihl nějaký strašný trest, buď nemoc, nebo pád dobytka, neúroda, krupobití, nebo — Pánbůh rač chránit— oheň. Ten strach je držel na uzdě, aby radostí nepřekypěli a když se zdálo, že už už podlehnou, dají se strhnout bujnou náladou, vždycky se našel někdo, který se včas vzpamatoval a okřikl ostatní: „Chlapci, pamatujte se! Pálenec je horší než popelec! Nemáme masopust, ale půst. Dnes je chudá hůrka, musí nám stačit bez masa chlebová kůrka.”
„Otevřete dveře”, zavolal náhle Král a šenkýř otevíral hned dveře dokořán. „Kššš! Kššš! Kššš!” počali teď sedláci plašit čepicemi selky, vyhánět je ven stejně jako vyháněli mlsné slepice ze stodoly, když se jim tam dostaly na zrní. „Rozpouštíme přástky! Rozpouštíme přástky! Slavíme rozpřástky!” křičeli muži. „Docela, nebo jenom z částky?” zvedaly se k odchodu poslušné ženy. „Do svátého Martina zakazujeme vám příst.” „A my vám chodit na hyjty a číst.” „Pole nás volají a palouky.” „Musíme do lesa, na louky.” „Tak jen se rozlučte s kolovraty a marš ven dveřmi i vraty!” „Kšší — kšší!” „S Bohem kůželíčku. S Bohem přesličko! S Bohem Bartošouc tetičko!” „S Bohem přadleny, Manky, Hanče, Běty, Káče i Madleny, rychlejš než voda utíká čas, ať se po Martině všecky sejdeme zas!” „Dejž to Pánbů, abyste to uhádla a znova jsme se sešly všecky ve zdraví u přádla!” „Kšší, kšší!” mlátí teď čepicemi sedláci ženské, které se nemohou rozloučit, strkají je ze dveří, až se konečně vyhrnou ven a rozcházejí se k domovům!
I jinde „spouštějí” a ještě veseleji! Kde se scházela svobodná chasa, ta se ze světnic nerozběhla domů, ale teplý, jarní podvečer lákal ji ven, do přírody boží. Chlapci už odpoledne si uřízli pružné proutky lískové, na rozpřástkách si jimi celé půldne pohrávali, kůru z nich loupali, pěkně si je okrášlili, pestřily se jim v rukách jako malované a těmi ozdobnými proutky právě vyhnali přástevnice a nešetřili jich, přitlačili, až pruty hvízdaly a která se opozdila, zle se ošívala a záda ji dlouho svrběla. Křikem a smíchem naplnilo se odpoledne městečko a jen zvolna, jak večer houstl a měnil se v noc, se utišovalo. Chudá hůrka byla také poslední zimní zábava.
Úryvek z románu: Osmačtyřicátnici – Jindřich Šimon Baar (1869 – 1925)
