První únorové dny jsou neobyčejně bohaté na pověrečné úkony, zejména na svěcení chleba, vody či svící a na četné kolednické obchůzky. Ta dnešní nese jméno "Chození s Dorotou" a patří k nejstarším lidovým hrám u nás.
Život svaté Doroty, nábožné panny, byl v českém národě brán ve veliké vážnosti a v mnohých krajinách se slavila její výroční památka zvláštním lidovým obřadem, jenž se nazýval "chození se svatou Dorotou." Hru tvoří epické veršované skladby, které byly hrány v rodinách jako malé obchůzkové divadlo s dojemnou scénou, končící symbolickým setnutím hlavy věrné křesťanky, svaté Doroty. Původ této hry je možné vysledovat již ve staročeských legendách a písních ze 14. století, které pravděpodobně vycházely z latinského textu Legenda aurea. Nejstarší autentický text hry o sv. Dorotě je zapsán ve sborníku Jiřího Evermonda Košetického. Vznikl před rokem 1686, kdy již hra byla známa a hojně provozována. Hra byla uváděna v klášterech augustiniánského řádu, který se podílel na šíření kultu sv. Doroty. Procesem neustálého přetváření se pak stala jednou z nejoblíbenějších her českého i moravského lidu a byl tak položen základ pro jednu z předjarních oblíbených tradic.
Z náboženské legendy se postupem času stala hrdinská hra o urozené světici Dorotě, statečné, chudé dívce, odhodlaně bojující za lidskou svobodu, proti jakémukoliv násilnému útlaku a napraveném Theofilovi. Původně ji hráli dospělí, později se stalo toto „chození s Dorotou“ záležitostí mládeže či dětí. Skupinky učinkujících, tzv. "doroťáků" obcházely domy v jednoduchých převlecích s dřevěnými meči a papírovými korunami a za sehrání hry dostávali různé dárky. Opět se tedy koledovalo. Původní předloha byla v lidovém podání různě zkomolená, což nikomu nevadilo, protože z vážně míněné hry se záhy stala nová zábava přispívající k osvěžení jinak stále ještě šedivých dnů.
Jednotlivé postavy měly své pevné role. U Doroty a Theofila se vycházelo z legendy, u ostatních záleželo na autorovi textu nebo improvizaci jednotlivých postav přímo při vystoupení, a tak byla hra postupně obohacována o další postavy, např. anděla a čerta, typických zástupců dvou nejvyšších mocností. Takže například kat hrával s čertem karty o duši proradného krále, který přikázal Dorotu popravit a jako v každé dobré pohádce nakonec zvítězilo dobro nad zlem a mučednická smrt nešťastnice byla vykoupena potrestáním zlého krále.
K úpadku tradice přispělo i to, že s Dorotou nakonec chodili jen ti nejchudší mládenci, aby si vykoledovali něco k snědku, čímž hra v očích veřejnosti ztratila na vážnosti. Úřady se na tyto obchůzky začaly dívat s nelibostí a místy je dokonce zakazovaly. Například v Litomyšli byly dorotské obchůzky úředně zakázány již v devadesátých letech 19. století: "Když se jich ujala mládež nepěkné pověsti ze zanedbaných částí Litomyšle, a když chlapci strojili se do dívčích šatů a holky opět přestrojovaly se za hochy." V zjednodušené formě koledy chudých dětí se dorotské obchůzkové hry udržely až do poloviny 20. století. Dnes se s hrou o Dorotě setkáme v programech dětských folklórních souborů.
Z dobového tisku o „chození s Dorotou“:
- Před rokem 1848 obcházeli na Chrudimsku podivně odění výrostkové (4 až 9 osob), kteří po příchodu do stavení před domácími a dalšími osobami uspořádali divadelní představení, znázorňující utrpení a popravu sv. Doroty. Po roku 1848 však chození s Dorotou přestávalo. Buď málo jim vynášelo anebo nebylo k tomu osoby způsobilé sehnati. Osoby v „Dorotě“ byly: král neboli vladař měl na hlavě korunu, v ruce žezlo a na zlatém pásu zavěšený „kord“. Legát, vyslanec vladařův, jako vyšší sluha byl přioděn. Kat nosil červené spodky a přes bedra měl přehozený červený plášť, v ruce třímal široký meč, ovšem pouze dřevěný, postříbřeným papírem polepený, pochva někdy scházela. Theofil, mladý křesťan byl v oděvu obyčejném, po boku kord. Páže, vždy nejmladší ze společnosti. Dorota, dívka v bílé roucho oděná s papírovou korunou. Anděl, mladší jinoch nebo dívka v rouše bílém. Čert, někdy i dva, v černém oděvu, na obličeji černou škrabošku s růžky, z otvoru pro ústa vyčníval široký červený jazyk, kolem kyčlí řetěz. Nemohly-li se zde uvedené osoby sehnati, vynechal se Theofil, páže, jeden, někdy i oba čerti… (l.p. 1848)
- Na hru o svaté Dorotě vzpomíná František Černý: "V polovině třicátých let, když jsem jezdíval k babičce do Náchoda, vídal jsem na Plhově, zaniklém již lidovém předměstí tohoto krásného města, hru o sv. Dorotě. Hrávaly ji vždy na jaře chudé děti z dělnické kolonie jako koledu. Koledníci byli čtyři: Kat, Dorotka, Král, Úředník (Ministr). Dorotka byla bílá, přepásaná řízou, měla červené tvářičky. Král nosil korunu a plachtu kolem sebe. Kat byl hrůzyplný raubíř. Dvořan se kostýmoval jako zámecký Franc, měl kabátek s červenou podšívkou navrch. Hru hrály chudé děti do čtrnácti let. Nosily s sebou pokladničku, do níž vybíraly, a o peníze se pak dělily. Hrávalo se v hlavní seknici a (zároveň kuchyni) dřevěné chalupy, u dveří." (kolem roku 1925)
Krátká ukázka ze hry "chození s Dorotou"
Byla svatá Dorota, pobožného života.
A ta svatá Dorota, měla věnec ze zlata.
Měla věnec z letuje, od panenky Marie.
Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.
Chceš-li, Dorko, moja být, má tě svět co paní ctít.
A já už mám jiného, Krista pána samého.
Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal.
Do vězení Dorku dal a na vojdu odjechal.
Sedm let tam bojoval a na osmý přijechal.
Dorota vyvedená, před krále postavená.
A já už mám jiného, Krista pána samého.
Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal.
Tyto pochůzky začínaly někde již v druhé polovině ledna a trvaly ještě týden po svátku sv. Doroty a jak takové chození s Dorotou vypadalo, vylíčila Božena Němcová ve 12. kapitole Babičky.
zdroj: archiv Antonín ViK - Český lid, Karel Pejml – Český rok na vsi a ve městě, Pavel Toufar - Veselé chvíle v životě lidu českého, Čeněk Zíbrt (1864 – 1932)
vyobrazení: ilustrace z knihy Veselé chvíle v životě lidu českého, autor: Jan Herink (1918-2012)
