„Choditi s Blažejem“ byla na celé Hané oblíbená tradice, ale až na malé výjimky zanikla koncem 19. století. V roce 1885 v Pravčicích, ve vesnici mezi Kroměříží a Holešovem, měli chlapci školáci naposledy tu radost, že chodili s Blažejem. Před svátkem sv. Blažeje se sešli, aby si zvolili pokladníka, řezníka a kuchaře. Pokladník nosíval dřevěnou truhlici pevně zavřenou. Řezník měl ocelovou šablu na slaninu a kuchař nosil v ruce obědový koš. Nejčastěji vybírali mouku, hrách, vejce, klobásy a peníze. Blažejáci úbor zvláštní neměli nebo vystupovali jen v jednoduchých převlecích. Při zpěvu (koledování) poskakovali v rytmu po kruhu.
V den slavnosti se shromáždili u školy v počtu různém, místy dětí bylo až třicet, kde jim pan rechtor (učitel) připomněl, aby se chovali slušně a hned v sousedním stavení počali svou úlohu. Poté co vešli do síně, někde až do jizby, zanotili:
Blažeje svátého, biskupa velkého,
my dnes jeho svátek ctíme, a vesel! jsme z toho.
Pročež rodičové, kteří dítky máte,
do školy je posílejte, umění jim dejte;
kteří jich nemáte, na papír nám dejte,
jedním grošem nebo dvouma málo zchudobnete.
Bůh vám to oplatí v tom nebeském ráji,
kdežto svátý Blažejíček Pána Boha chválí.
Naša paní Veselá spadla z hůry do sena,
dejte jí klobáse, ať se třikrát opáše,
a jestli nedáte, tož se podíváte,
všecky hrnce vám potřískám, co v polici máte,
aji ten hrneček, co v něm vaříváte,
aji tu mísečku, co na ni jídáte,
aji ten, aji ten, co v něm vaříváte křen.
Napila se morka vína, až se jí ř . . ostřapila,
dala sobě krpce látat, aby mohla dobře skákat;
dala sobě boty podšít, aby mohla dobře skočit.
Jak začali „Napila se Morka . . . , chytili se dva a dva a skákali až všechno bláto z bot otloukli. Po zpěvu vešli pokladník, řezník a kuchař do jizby.
První se chopil slova pokladník:
„Dobrý den pane hospodáři a paní hospodyně, vinšuju vám ať se vše dobře daří, nebuďte zhoršeni z našeho příchodu, neb se to stalo jen náhodú, neboť se chceme taky jednú v roce obveseliti a sobě nějakou hostinu připraviti. Zatím odstoupím na stranu pryč, ať povídá druhý víc.“
Druhý mluvil řezník:
„Ja su řezník učený, nemám masa k sekání, napřed musím do vsi jíti, — hej — hej, telata na prodej — křičeli, že nic nekoupím, vždyť peněz v kapse necítím. Ale vy, paní matko, vy mně v tom pomůžete, když mně kus slanin z komory donesete nebo v komíně uřežete, neb nám vedle povídali, že jste velikého kusa zabíjali, a z něho moc špeku nařezali. Včil odstoupím pryč, ať poví zas druhý víc.“
a třetí vystoupil kuchař:
„Ja su kuchař učený a nemám ničeho k vaření, nemám sádla ani vajec, z čeho by byla smažená věc. Ale vy, paní matko, vy mně v tom pomůžete, když mně několik vajec z kurníku donesete (někdy si chlapci sami zašli do kurníka). Lesi dáte, budeme vás všudy vychvalovat, a lesi nedáte, kdo ví, lesi ne pomlouvat.“
Jak odříkali, stréček nebo tetička odměnili pokladníka 2—10 krejcary, řezník dostal na šablu slanin, kuchař do koše několik vajec. Kde měli hodně jablek nebo suchých hrušek, vzali je na okřének (dřevěná mělká miska), a před stavením na dědině rozhodili na uchytku.
Když obešli celou dědinu, odevzdali všechno panu rechtorovi, který je dělil. Co říkali, dostali až 20 kr., ostatní 2—4 kr. Paní rechtorová jim navařila máčky, chléb a nůž si vzal každý z domu. Vejce, slaniny patřily p. rechtorovi. Někdy chlapci něco prodali, pak bylo zle, vždyť ve škole to dříve věděli, než se provinilci vrátili.
zdroj: Rok na Hané, 1908, Jan Vyhlídal (1861 – 1937)
vyobrazení: fotografie, Blažejská koleda, Dluhonice u Přerova 2013
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
