„Choditi s Blažejem“ byla na celé Hané oblíbená tradice, ale až na malé výjimky zanikla koncem 19. století. V roce 1885 v Pravčicích, ve vesnici mezi Kroměříží a Holešovem, měli chlapci školáci naposledy tu radost, že chodili s Blažejem. Před svátkem sv. Blažeje se sešli, aby si zvolili pokladníka, řezníka a kuchaře. Pokladník nosíval dřevěnou truhlici pevně zavřenou. Řezník měl ocelovou šablu na slaninu a kuchař nosil v ruce obědový koš. Nejčastěji vybírali mouku, hrách, vejce, klobásy a peníze. Blažejáci úbor zvláštní neměli nebo vystupovali jen v jednoduchých převlecích. Při zpěvu (koledování) poskakovali v rytmu po kruhu.
V den slavnosti se shromáždili u školy v počtu různém, místy dětí bylo až třicet, kde jim pan rechtor (učitel) připomněl, aby se chovali slušně a hned v sousedním stavení počali svou úlohu. Poté co vešli do síně, někde až do jizby, zanotili:
Blažeje svátého, biskupa velkého,
my dnes jeho svátek ctíme, a vesel! jsme z toho.
Pročež rodičové, kteří dítky máte,
do školy je posílejte, umění jim dejte;
kteří jich nemáte, na papír nám dejte,
jedním grošem nebo dvouma málo zchudobnete.
Bůh vám to oplatí v tom nebeském ráji,
kdežto svátý Blažejíček Pána Boha chválí.
Naša paní Veselá spadla z hůry do sena,
dejte jí klobáse, ať se třikrát opáše,
a jestli nedáte, tož se podíváte,
všecky hrnce vám potřískám, co v polici máte,
aji ten hrneček, co v něm vaříváte,
aji tu mísečku, co na ni jídáte,
aji ten, aji ten, co v něm vaříváte křen.
Napila se morka vína, až se jí ř . . ostřapila,
dala sobě krpce látat, aby mohla dobře skákat;
dala sobě boty podšít, aby mohla dobře skočit.
