Tento pojem se ve vzpomínkách předků vyskytuje ve spojení končící zimy, která postrádá sníh, ale je bohatá na nevlídné, škaredé dny, plné špinavé vody a bezedného smutku. Tak ji popisují br. Mrštíkové v knize Rok na vsi, kapitola Černý únor:
„Nerobil sv. Matěj (24.2.) tentokrát ledu, ani ho nelámal. A skřivánek z koleje také nepil. Nijaký ten Matěj nebyl – Černé severní větry hnaly se nad dědinou. Někdy se ještě cikánce roztrhne nějaká ta duchnička, sesype se hrstka vodnatého pápěří – ale jen na chvíli zbělá zem. V minutě černá zas. Nevlídné, škaredé dny. Mrzuté a syrové, rozplizlé a kruté, plné špinavé vody a bezedného smutku. Od rána do noci, od noci zas až do rána, dolina jako by se topila v mlhách, den se barví v šerý podvečer, noc v černé propasti. Těžké a nezdravé přelívají se ty mlhy smradlavými průvody, trhají prsa zdravá, sužují a dorážejí nezdravá. Jak bachraté trupy líně protahujících se zvířat válí se černé chalupy v hrozné poušti smrtonosných par. Smutná neděle.“
