Únor je podle gregoriánského kalendáře druhý měsíc v roce. Jako nejkratší z měsíců má 28 dní, v přestupném roce 29 dní. Třikrát v historii měl únor i 30 dní.
Podle dochovaných záznamů z 16. století se únoru také říkalo „dřevěný měsíc“. Právě v čase únorové ubývající Luny káceli Slované stromy. Dřevo mělo lepší kvalitu a bylo mnohem odolnější proti různým vnějším i jiným vlivům. U nás se již od dob národního obrození význam slova únor vykládá tak, že jde o měsíc, v němž dochází k oblevě, lámou se ledy a noří se do vody. Jiné vysvětlení je, že při únorové oblevě taje sníh a led a země se začíná nořit ve vodu a bláto. Každopádně ale oba výklady mluví o tání a oblevě. Další výklad o původu slova únor: může jít o staročeský výraz úmor, čili smrt. Vykládat ho můžeme tak, že umírá zima, nebo, že v únoru umírá hodně lidí i zvířat, protože jsou po dlouhé zimě vyhladovělí a nemocní.
Jeden z výkladů, jak měsíc únor ke svému pojmenování přišel vychází z římského lustračního obřadu zvaného: lupercalia. Při něm římští kněží luperci obětovali božstvům kozy a psy, z jejichž kůží nařezali řemeny a běhajíce po ulicích bili kolemstojící, zejména ženy. Součástí luperkálií byly průvody, jejichž účastníci nesli zapálené svíčky. Smyslem šlehání a nošení hořících svíček byla magická očista zvaná februatio (očista od poskvrny), zejména ženy se k tomu dobrovolně poddávaly s vírou, že budou ochráněny před uhranutím a neplodností. Z tohoto slova je odvozený i název měsíce února (februatius)
O historii zimních měsíců:
Měsíc únor stejně jako leden v římském kalendáři zpočátku neexistoval. Kalendář měl 10 měsíců, 304 dnů a zima byla považována za období bez měsíců. V tuto dobu se nedalo sadit a ani sklízet úroda, a tak byly pro tehdejší lid asi zimní měsíce zbytečné. Postupem času od toho ale upustili a z desetiměsíčního kalendáře se stal kalendář dvanáctiměsíční, který měl 355 dní. To dalo vzniknout lednu a únoru. Stalo se tak v roce 713 př. n. l., kdy legendární římský král Numa Pompilius do kalendáře začlenil i leden a únor, takže kalendář zahrnoval celý lunární rok a únor se stal v kalendáři posledním, tedy 12. měsícem v roce. Proto se k němu přidávaly, nebo ubíraly dny, které dorovnávaly nepřesnosti ve vztahu k tropickému roku. V mnoha jazycích je název měsíce odvozen od latinského Februarius, což bylo pojmenování podle očistných svátků februa. Ve starověkém římském náboženství se tyto svátky konaly 15. února.
Poznámka na závěr:
Při přechodu z římského na juliánský kalendář zavedl v roce 45 př. n. l. Julius Ceasar pravidelné přidávání dne jednou za 4 roky. Při přechodu z juliánského na gregoriánský kalendář v roce 1582 se tento systém musel doplnit o další pravidlo. Roky, jejichž letopočet končí dvěma nulami, jsou přestupné pouze v případě, že letopočet je dělitelný číslem 400. Roky 1600, 2000, 2400 jsou tedy přestupné a 1700, 1800, 1900 či 2100 jsou nepřestupné.
Zdroj: archiv Antonín ViK a Wikipedie
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
