Jaká to krása v městečku! Na domkách ratolesti, pod celým podloubím okolo náměstí jako v háji. Po silnici i po všech cestách nastláno zeleného rákosí. Na čtyřech stranách náměstí oltáře, jeden krásnější než druhý. Uprostřed, kde stojí socha sv. Jana Nepomuckého, pod zelenými lipami je uchystán moždíř, okolo něhož houf výrostků stojí. »Z toho budou střílet!« ukazuje pan Prošek dětem. — »Ale já se budu lekat!« starala se Adélka. — »I co pak bys se lekala, to bouchne jen asi tak, jako když spadne z police hrnec,« těšila ji Mančinka. Takové rány slýchala Adélka doma začasté, to ji tedy upokojilo.
Babička zůstala v kostele u dveří mezi starými sousedkami, děti seřadily se okolo oltáře. Po třetí začalo se zvonit, lid hrnul se do kostela, kostelník přinesl chlapcům sedláčkům rozžaté třínožky, malý zvonek zazněl, kněží vstoupili k oltáři — začala mše. Holčinky sepjaly ruce a dívaly se dlouho upřeně na oltář, když se ale dost vynadívaly, zatočily hlavy vlevo, vpravo, a tu setkaly se zraky jejich s líbeznou tváří komtesy, která seděla nahoře v oratorium. Musely se na ni usmát, jak pak jinak. Ale za komtesou seděla matka a otec tam stál, a ten děvčatům přísně pokynul, aby obrátily se k oltáři.
Kněz vzal do ruky velebnou svátost, lid začal v chóru: »Beránku boží, Kriste, smiluj se!« a zvony slavně přizvukovaly. Vpředu šly děti, sedláčkové s hořícími třínožkami, ověnčená děvčátka, stelouce po cestě o závod kvítí. Za nimi kněžstvo, představenstvo města, honorace celého okolí, za těmi městský i selský lid obecný, mezi těmi šla babička. Korouhve rozličných cechů šuměly nad hlavami lidu, vůně kadidla mísila se s čerstvou vůní klestí a rozházených květin, zvuk zvonů roznášel se po větřím.
Ti, kteří na průvod jít nemohli, stavěli se na zápraží а k oknům, aby ho alespoň viděli. Jaká pastva očím, ten strakatý průvod! Co tu krojů! Co tu nádhery! Tu vystrojené děti, tu skvostný ornát kněžský, tu pán v moderním fraku, tu poctivý soused v kabátu padesátiletém, tu junák ve vyšívané kamizole, tatík v dlouhém po paty kabátu. Paní jednoduše, ale elegantně ustrojené vedle vyšperkovaných, nevkusně přistrojených. Měšťanky v krajkových čepcích i ve zlatých a stříbrných, selky v škrobených čepcích a v bílých plachetkách, děvčata ve vínkách i v červených šátkách. — Jako každý poznal, že je Stanických dům hostinec, podle štítu, tak byl šat toho lidu vývěsním štítem jejich smýšlení a dílem i zaměstnání. Najisto byl k rozeznání kapitalista a řemeslník od ouředníka, sedlák od chalupníka, a dle kroje bylo vidět, kdo starých mravů a obyčejů se přidržuje a kdo světa nového se chytá, jak babička říkala.
Při oltářích hleděla babička vždy, aby přišla na blízko dětem, by při ruce byla, kdyby se něco šustlo. Ale vše se dobře skončilo, ačkoliv při každém vystřelení Adélka sebou trhla a po každé první ráně uši si zacpala a oči zavřela.
zdroj: Božena Němcová (1820, Vídeň – 1862, Nové Město, Praha), kniha Babička
ilustrace: Adolf Kašpar (1877, Bludov – 1934, Železná Ruda), z knihy Babička a pohlednice
