Jaká to krása v městečku! Na domkách ratolesti, pod celým podloubím okolo náměstí jako v háji. Po silnici i po všech cestách nastláno zeleného rákosí. Na čtyřech stranách náměstí oltáře, jeden krásnější než druhý. Uprostřed, kde stojí socha sv. Jana Nepomuckého, pod zelenými lipami je uchystán moždíř, okolo něhož houf výrostků stojí. »Z toho budou střílet!« ukazuje pan Prošek dětem. — »Ale já se budu lekat!« starala se Adélka. — »I co pak bys se lekala, to bouchne jen asi tak, jako když spadne z police hrnec,« těšila ji Mančinka. Takové rány slýchala Adélka doma začasté, to ji tedy upokojilo.
Babička zůstala v kostele u dveří mezi starými sousedkami, děti seřadily se okolo oltáře. Po třetí začalo se zvonit, lid hrnul se do kostela, kostelník přinesl chlapcům sedláčkům rozžaté třínožky, malý zvonek zazněl, kněží vstoupili k oltáři — začala mše. Holčinky sepjaly ruce a dívaly se dlouho upřeně na oltář, když se ale dost vynadívaly, zatočily hlavy vlevo, vpravo, a tu setkaly se zraky jejich s líbeznou tváří komtesy, která seděla nahoře v oratorium. Musely se na ni usmát, jak pak jinak. Ale za komtesou seděla matka a otec tam stál, a ten děvčatům přísně pokynul, aby obrátily se k oltáři.
