Na prvního apríla se od nepaměti dějí zvláštní věci. Podle jedné tradice se té noci narodil Jidáš Iškariotský, podle jiné se Lucifer přestěhoval do pekla. I když v tomhle případě asi půjde o dávné aprílové žertíky amatérských teologů. Mimochodem, slovní spojení “aprílový žertík” jsme převzali z němčiny, jiné národy mluví o aprílových rybách (románské) nebo bláznech (anglosaské). V tradiční české lidové kultuře je tento den považován za den poněkud nešťastný, platilo tabu pro určité práce, např. setí, a nemělo se ani chodit do lesa. Nářadí vyrobené toho dne prý přináší smůlu a nedává užitek.
První věc, co se ve střední Evropě v souvislosti s aprílem vybaví, je "aprílové počasí". Němci pro to mají pořekadlo: “April, April, der tut nur was er will” (přeneseně: duben, duben, co ten má za lubem). Tradice dělat si z lidí šprýmy včetně volání “apríl!” přišla také z Německa. Zvyk “posílat do apríla” je prvně zmiňován v bavorských pramenech roku 1618.
Němci zvyk převzali z Francie a dnešní Británie, kde se napáleným poslíčkům, kteří někdy běhali celé dopoledne a nesmyslný vzkaz předávali ode dveří ke dveřím posměšně přezdívalo: “April Fools!” Důležité je, že ve středověké Anglii se šprým musel odehrát nejpozději v pravé poledne, minutu po dvanácté se “aprílovým hlupákem” automaticky stával ten, kdo si hlupáka objednal.
V českých zemích je tradice slavnosti bláznů o něco mladší:
V roce 1690 uvádí Bartoloměj Chrystellia z Prahy: "Prvního dne měsíce apríla nechá se mnohý obelstít potměšilostí, ale dvakrát tak často i hrubou lží“. Ve zprávě z roku 1792 se líčí, jak pán na apríla žertem poslal sluhu pro půl lokte nehašeného vápna do apatyky, kde si z něho vystřelil i lékárník sdělením, že už žádné nemá, protože se o ně lidé porvali a všechno vápno potrhali.
V knize Žert a pravda z roku 1796 se zase lze dočíst, že „v měsíci dubnu, kdož bláznem býti chce, nechť se dá aprílem poslati. V následujícím století pak byly zápisy častější. Také v oblíbené knížce pro dívky od Amálie Kutinové Gabra a Málinka se hlavní hrdinky posílají do lékárny pro semtele, semosel a komáří sádlo, do obchodu pro zaječí peří a podobně.
Na Valašsku si prvního dubna uživali pěkné kratochvíle. Lidé se škádlili "aprýlem." Pasílali děvečku nobo chasníka něčeho "vypoščat", čeho nebylo: vtipného semínka, mušího sádla, nůžek ostříhať střechu, skleněného tlúčka atd. Nebo nakladli někomu do putny hojnosť těžkých věcí, aby takto "napálení" pod břemenem vzdychali a doma notně smíchu utržili. Stejné se dělo i posledního aprýla. (1894)
Sloveso “posílat” poukazovalo na zvyk pověřit nějakého nešťastníka (prostí lidé tehdy nenosili v hlavě přesné datum) nějakou absurdní službou, např. přinést hodinářskou motyku, bublinku do vodováhy, mezery do žebříku.
Co o aprílu říká starý snář:
Pošle-li tebe kdo aprílem – znamená to čest.
Poslati aprílem někoho – to je jisté zklamání.
Býti poslán aprílem – znamená posměch.
Závěrem jeden dobový text o šprýmu ze 17. století:
Z třeboňského archívu: Na Třeboni se tohoto šprýmu užívalo již počátkem 17. věku za vladařství posledního Rožmberka Petra Voka (1611) a známý kronikář píše: „Bývala jedna stará žena v fraucimoře, mlynářka, ode všech Hubičkou jmenovaná. Byla jako nějaká svobodnice a kde se mohla v městě při veselých svatebních aneb při křtinách dotříti korbele, raději pivo než víno pila. Ta bývala ordinárí každý den opilá. Když býval den prvního aprýle, a tím měl Jeho Milost pán největší zalíbení, že jak tuto Hubičku, tak i jiné služebníky po městě s rozličnými věcmi posílal. Hubička nosívala zelenou putnu plnou kamení celý den po městě od jednoho k druhému, až se opila, putnu roztloukla, a tak se do zámku navrátila. Jiní pak služebníci do Soběslavi, do Veselí, do Lomnice museli s aprýlem jeti na koních a na zádech kůš se sklenicemi a kamením na sobě nésti: mnohý se v kolika dnech nenavrátil.“
Zdroj: archiv Antonín ViK a časopis Český lid, XXV. ročník
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
