Zmrzlíci, básnička

Už jaro výskalo si na potkání,
kosové pěli ze zelených strání;
už mlíčí pozlatilo každou mezi
a přes ploty se usmívaly bezy —
a v tom se jaro na smrt rozestoná!

Jak možno to? Nu, slyšte, kdo to koná.
Jeť Zima na útěku ku severu.
Tré čarodějův, zlomyslných věru,
co sedí vzadu na posledních saních,
se ohlédlo a vidí jara světlo.
I setřásli, co ještě mrazu na nich.
A hned se zarazilo vše, co zkvetlo,
tři dni je šedě zamračeno nebe,
na horách jíní, v údolí to zebe.

Ovocné stromy v zeleni své chladné,
jich sněhobílý květ, jenž mrazem vadne,
těch barev spolu dvé — je pohled krutý.
Tak vypadají rozmarinek pruty,
jež spjaty jsouce v lesklé bílé stužky
voskových svící smutnou tvoří zdobu,
když řada mládenců a jejich družky
ven z města za rakví jdou k hrobu.

Jen kosův radost tím se neutlumí,
vždyť slunce zase dokáže, co umí.