Den sv. Řehoře se slavil jako svátek žáků a původní účel koledy bylo přilákat do školy nové žáčky a zajistit obživu pro kantora. Žáci tento den měli velmi rádi - bylo volno a veselo. Žákovské řehořské slavnosti se konaly ve městech, kde byla škola. Na venkově se školy objevily až v 18. století po reformě císařovny Marie Terezie.
Podle starého zvyku obcházeli stavení kantoři se svými žáky na takzvanou "řehořskou koledu". Zpívali a vyzývali rodiče, aby posílali své děti do školy. Pak poprosili o dárek a z nich jim pak paní učitelová připravila hostinu. I když pak během doby docházeli žáci do škol pravidelněji, koleda zůstala. Řehořské žákovské obchůzky (řehoři, řehořští vojáci, řehořské vojsko, chodit za řehoře) jsou českou verzí obchůzek a žákovských her známých v západní Evropě od středověku. Tyto obchůzky se vyznačovaly buď jednoduchou kolední formou se zpěvem hlavní písně, v nichž je sv. Řehoř oslavován jako patron školáků, anebo šlo o složitější dramatické útvary a výstupech až dvaceti účastníků. V Čechách je nejstarší zpráva o Řehoři z Jáchymova z r. 1557: "O Řehoři byli žáci poprvé vedeni do školy."
V r. 1577 napsal v Trutnově učitel Rosa o tamějším prvním Řehoři: „Hoši navlékli košile přes kabáty, přepásali se lesklými a peřestnými pásy, vykračovali si s prapory v rukou. V čele kráčeli studenti oblečení za sedm svobodných umění, někteří z žáků jeli na vyšňořených koních, samozřejmě v průvodu nesměl chybět ani biskup sv. Řehoř. Chodili a zpívali městem, prosili o dárky a hledali chlapce schopné pro školu.“
Na sklonku 18. století zapsal písmák Jan Fr. Vavák, že v Polabí se chlapci zdobili barevnými pentlemi, v rukou měli hole a koše a obcházeli jednotlivá stavení. Dostávali jídlo i drobné mince "pro pana učitele na inkoust". U každého stavení se zastavili a před hospodářem a hospodyní spustili na pokyn kantora pěknou rýmovanou koledu. Např:
Zvláště vážený a milý pane hospodáři,
my žáci památku svatého Řehoře slavíme
a vinšujeme vám stálé zdraví,
štěstí, boží požehnání,
abyste po cestách božích kráčeli
a dle nich živi byli.
Časem se tato koleda všelijak rozvinula. Maškary se měnily, pestřily, množily. Žákům vůbec ten den byla dána všechna volnost, a tak si ji užívali vesele a rozpustile. Vpadali do domů chlapců, jež chtěli získat do školy. Honívali je po domě, někdy je lákali ovocem a pečivem, jež jim rodiče podstrčili. Když se to nedařilo ani sladkým pamlskem, tloukli je a tahali s sebou jako zajatce a zmítali-li s sebou zajatci, byly z toho i rvačky. Chlapci byli přestrojeni za „řehořské vojáky“, měli svého „kaprála“ či „profouse“, bubeníka a praporečníka. Bubeník ohlašoval příchod průvodu. Žáčci vojáčkové byli oblečeni tak, jako když si hoši hrají na vojáky. Některý má na hlavě papírovou čepici se střapcem, jiný čepici husarskou, jiný vojenskou čepičku. Mají různé papírové odznaky své vojenské hodnosti. Některý má šerpu přes prsa nebo široký opasek. Za pasem mají zasunuty malé dřevěné dýky nebo mečíky, aby mohli chránit „svatého Řehoře“, studenta a někdy i učitele převlečeného za biskupa.
Na hlavě měl „svatý Řehoř“ biskupskou mitru, v ruce nesl biskupskou berlu. V doprovodu „svatého Řehoře“ občas nechyběli ani andělé, představovaní nejmladšími studenty. „Řehořovi vojáci“ před staveními odříkávali říkanky a vyzývali rodiče, aby děti posílali do školy. Ti se od „školní docházky“ svých ratolestí, jejichž ruce potřebovali na jaře na poli a v hospodářství, vykupovali moukou, kouskem špeku nebo drobnými mincemi. Koledníci jim za výslužku před odchodem sborově děkovali: Zaplať Vám to Kristus Pán v tom nebeském ráji, kde svatý Řehoř přebývá, Pána Boha chválí.
Po vydání nových školských zákonů z 60. let 19. století se řehořských obchůzek přestali účastnit učitelé a tradice se udržovala jen jako zábava chlapců nebo zvyk dětí z chudých rodin. Začátkem 20. století tato tradice postupně uvadala…
Žákovské verše, říkanky:
„My s bubny a veselostí,
svatému Řehoři k poctivosti,
pod jeho regiment verbujeme,
všelikým ctnostem vyučujeme,
by se dali žáci verbovati,
a s námi do školy jíti.“„Dnes je sv. Řehoře, všecko na dvoře krákoře.
Máme pod praporcem státi, umění si dobejvati.
Buben dělá veselosti svatému Řehoři ke cti.
Pod praporec verbujem, dítky k dobrému vedem,
by se daly zverbovati, s námi do školy choditi.“„Slyšeli jste žáčky, řehořské zpěváčky.
Jestli žáčka máte, na papír nám dáte.
I když žáčka nemáte, jistě něco shledáte.“Učitele velkého, Řehoře svatého,
dnes my žáci slavit máme, radujme se z toho.
Kdo své dítky miluje, veda je k dobrému,
ať své syny dá školy, vede je k tomu ...
zdroj: Veselé chvíle v životě lidu českého, autor: Čeněk Zíbrt (1864 – 1932, Praha)
vyobrazení: ilustrace, Eva Horálková
fotografie ze skanzenu Kouřim, z roku 2010
